Článek
Televizní hvězda tvrdí, že ji někdo sleduje už od dětství: Stín, který nikdy nezmizel
Když se herečka a moderátorka Lucie V. v jednom rozhovoru zmínila, že má pocit, že ji někdo sleduje už od dětství, většina lidí to brala jako další pokus o bulvární senzaci. Jenže čím víc o tom mluvila, tím víc její příběh působil znepokojivě.
Lucie tvrdí, že si na „toho člověka“ pamatuje už ze svých šesti let. Bydlela tehdy s rodiči v malém městě a každý den chodila pěšky do školy. Právě na té cestě ho prý viděla poprvé.
„Stál u stromu naproti hřišti. Vždycky. Měl dlouhý kabát a klobouk. Nikdy se nehýbal, jen se díval,“ vzpomíná.
Jako dítě si myslela, že je to soused nebo někdo, kdo čeká na autobus. Jenže postava tam byla každý den. Ve stejnou dobu. Ve stejné vzdálenosti.
Když o tom řekla rodičům, šli se na místo podívat. Nikdo tam nebyl.
„Říkali mi, že mám bujnou fantazii. Ale já věděla, že ho vídám. Nebyl vymyšlený.“
Postava zmizela na několik let. Lucie na ni skoro zapomněla. Znovu se objevila až v pubertě, když začala chodit na herecký kroužek do většího města.
Tentokrát ho zahlédla na zastávce tramvaje.
„Stál tam úplně stejně. Kabát. Klobouk. A ten stejný pocit, že se dívá jen na mě.“
Znovu zmizel dřív, než k němu stihla dojít. A znovu se to začalo opakovat. V různých městech. Na různých místech.
Nikdy neměnila vzhled postavy. Vždycky stejná silueta. Stejný způsob, jak stojí. Stejný nehybný pohled.
„Nechodil za mnou. Nikdy mě neoslovil. Jen tam byl. Jako kulisa.“
Nejvíc znepokojivé je, že s rostoucí slávou se prý výskyt postavy nezměnil. Nebyl častější. Nebyl vzácnější. Byl přesně tak pravidelný jako dřív.
„Viděla jsem ho v davu fanoušků. Na letišti. Jednou dokonce v odrazu skla ve studiu.“
Když se otočila, nikdo tam nebyl.
Lucie si začala vést záznamy. Do poznámek v telefonu si psala datum, místo, čas. Po několika letech zjistila, že se objevuje přibližně jednou za tři až čtyři měsíce.
Bez ohledu na to, kde zrovna je.
„Jako by věděl, kde mě najde.“
Zlom přišel před dvěma lety, kdy se Lucie přestěhovala do nového domu na okraji Prahy. Jednou v noci se probudila s pocitem, že na ni někdo kouká.
Podívala se z okna.
Postava stála pod lampou před domem.
„Tentokrát byl blíž než kdy jindy.“
Podle Lucie tam stál několik minut. Nehýbal se. Jen se díval nahoru do jejího okna.
Když rozsvítila světlo, zmizel.
Na kameře před domem ale nebyl žádný záznam. Žádná postava. Žádný pohyb.
Lucie začala chodit na terapii. Psycholog jí navrhl, že může jít o dlouhodobou halucinaci, podvědomý strach nebo projekci.
Jenže Lucie tvrdí, že ten člověk není jen pocit.
„Já ho vidím. Má tvar. Výšku. Oblečení. Není to stín v hlavě.“
Nejdivnější je, že se její popis nikdy nezměnil. Už dvacet let popisuje stejnou osobu se stejnými detaily. Bez jediné odchylky.
Jednou se odhodlala a zkusila ho vyfotit. Když ho zahlédla v nákupním centru, vytáhla mobil a namířila fotoaparát.
Na fotce byla jen prázdná chodba.
„Ale já vím, že tam stál.“
Poslední incident se stal během natáčení pořadu. Lucie tvrdí, že ho viděla za kamerou. Stál mezi technikou.
Když po skončení vysílání zašla za režisérem, zeptala se, kdo byl ten muž v kabátu.
Režisér se na ni nechápavě podíval.
„Žádný takový člověk tam nebyl. Ve studiu byli jen lidi ze štábu.“
Lucie dnes říká, že už se nesnaží zjistit, kdo to je. Spíš se bojí odpovědi.
„Nejhorší není, že mě někdo sleduje. Nejhorší je, že mě sleduje celý život. A nikdy nezestárl.“
Někdy má pocit, že to není cizí člověk.
Že je to někdo, kdo ji zná lépe než kdokoli jiný.
Někdo, kdo ví, kde byla, když byla malá.
Kdo ví, kde bude za tři měsíce.
A že jednoho dne možná už nebude stát opodál.
Ale konečně se přiblíží.
