Článek
Tloustnu, krvácím a mám akné. A přesto mám být krásná. Usměvavá. Přitažlivá. Udržovaná. Čistá. Hladká. Bez zápachu. Bez pupínků. Bez tuku. Bez stop reality. Jako by moje tělo bylo povinné fungovat podle biologických zákonů, ale vypadat přitom podle photoshopu.
Nikdo mi nikdy neřekl, že dospívání nebude jen o prvních láskách, ale hlavně o tom, že se moje tělo začne chovat úplně jinak, než bych chtěla. Že se mi rozjedou hormony, přiberu, začnu krvácet každý měsíc, objeví se akné, nálady, únava, chutě, bolest. A že v tom všem se ode mě bude očekávat, že budu pořád hezká. Ne skutečná. Hezká.
Moje tělo se mění rychleji, než to stíhám zpracovat. Jeden měsíc mám pocit, že jsem tlustá. Druhý měsíc mám pocit, že jsem nafouklá. Třetí měsíc krvácím a nenávidím svět. Čtvrtý měsíc mám obličej plný pupínků. A pokaždé někdo připomene, že bych s tím měla něco dělat. Že bych se měla víc hlídat. Více se snažit. Víc se kontrolovat. Více se upravovat.
Jako by moje tělo nebylo proces, ale projekt. Něco, co má být neustále optimalizované. Vylepšované. Zmenšované. Vyhlazované. Zpevňované. Opravené. Když tloustnu, je to moje vina. Když mám akné, špatně se o sebe starám. Když krvácím a je mi špatně, jsem přecitlivělá. Když mám náladu pod psa, jsem hysterická. Všechno, co moje tělo dělá přirozeně, se najednou interpretuje jako osobní selhání.
Nikdo neříká: tvoje tělo pracuje. Říká se: tvoje tělo vypadá špatně.
A tak se učím nenávidět vlastní biologii. Učím se nenávidět tuk, i když je to normální zásoba energie. Učím se nenávidět krev, i když je to známka funkčního cyklu. Učím se nenávidět akné, i když je to reakce hormonů. Učím se nenávidět sama sebe za to, že existuju ve fyzické podobě.
Zatímco kluci mohou dospívat chaoticky, smrdět, mít pupínky, přibírat i hubnout bez komentářů, holky mají dospívat elegantně. Tiše. Čistě. Bez viditelných stop. Jako by puberta byla něco, co bych měla zvládnout esteticky. Bez rozmazané řasenky. Bez skvrn na kalhotkách. Bez pupínků na čele. Bez břicha po jídle. Bez celulitidy. Bez reality.
Moje tělo ale o estetice nic neví. Moje tělo ví jen, že roste. Že se mění. Že reaguje na stres, na školu, na vztahy, na tlak, na nedostatek spánku, na hormony, na jídlo, na emoce. Moje tělo není instagramový feed. Moje tělo je laboratoř.
A přesto mám pocit, že bych se měla omlouvat. Za to, že mám břicho. Za to, že mám kruhy pod očima. Za to, že krvácím. Za to, že mám mastnou pleť. Za to, že nemám energii. Za to, že nejsem pořád fresh, fit, glowing a ready to exist.
Největší absurdita je, že se po mně chce krása přesně ve chvíli, kdy se cítím nejméně krásná. Když mě bolí tělo, mám být sexy. Když mám pupínky, mám se usmívat na fotkách. Když jsem nafouklá a unavená, mám nosit crop top. Když krvácím, mám se tvářit, že se nic neděje.
Jako by krása nebyla pocit, ale povinnost. Společenský úkol. Něco, co musím splnit, abych měla nárok být vidět, slyšet, braná vážně. Jako by moje hodnota závisela na tom, jak dobře dokážu skrýt, že jsem člověk z masa, krve, hormonů a tukových buněk.
Tloustnu, krvácím a mám akné. Moje tělo je hlučné. Viditelné. Neuhlazené. Reálné. A možná právě to je ten skutečný problém. Ne to, že nejsem krásná. Ale že nejsem dost tichá ve své biologii.
Protože svět má rád ženské tělo jen tehdy, když nefunguje. Když není vidět pot. Když neteče krev. Když se neukládá tuk. Když se neobjevují pupínky. Když není náladové. Když není bolestivé. Když není opravdové.
Moje tělo ale opravdové je. A já s ním musím žít každý den. Ne jako s estetickým objektem, ale jako s domovem. Jako s něčím, co mě drží naživu, i když se mi zrovna nelíbí v zrcadle.
A možná největší skandál není to, že tloustnu, krvácím a mám akné. Ale že jsem vychovaná v tom, že se za to mám stydět. Že se mám snažit vypadat krásně místo toho, abych se snažila cítit se v pořádku. Že mám řešit povrch, když se uvnitř učím přežít.
Nejsem rozbitá. Jen žiju v těle, které se chová jako tělo. A to je v dnešním světě asi ta největší forma rebelie.
