Článek
První dopis přišel obyčejně. Mezi účty za elektřinu a reklamou na levné matrace. Bílá obálka, žádná známka, žádná adresa odesílatele. Jen její jméno napsané rukou, kterou okamžitě poznala. Byla to její vlastní.
Uvnitř byl krátký vzkaz:
„Nevěř tomu, co se stane v úterý. A nechoď do sklepa.“
Zasmála se. Bylo úterý. Do sklepa chodila každý den pro zavařeniny. A rukopis? Možná někdo napodobil. Nebo si to opravdu napsala sama a zapomněla. Lidé jsou unavení, dělají divné věci. Dopis vyhodila.
V úterý večer ale ve sklepě praskla stará police. Sklenice se rozbily, jedna spadla přesně tam, kde by stála, kdyby si šla pro marmeládu jako obvykle. Stála nahoře na schodech a cítila, jak jí přejel mráz po zádech.
Druhý dopis přišel o týden později. Stejná obálka. Stejné písmo.
„Začneš mít pocit, že blázníš. To je v pořádku. Jen nikomu nic neříkej.“
Tentokrát už se nesmála. Dopisy neobsahovaly žádné velké události. Nehody, nehrozily katastrofy. Byly to drobnosti. Věty, které dávaly smysl jen jí. Věděly o jejích myšlenkách. O snech, které nikomu nevyprávěla. O věcech, které ještě neudělala, ale udělala je přesně tak, jak bylo napsáno.
Začala dopisy schovávat. Do krabice pod postelí. Četla je opakovaně. Všechny končily stejným podpisem:
„Ty. O pár let starší.“
Jednou se v jednom z dopisů objevila věta:
„Začneš hledat, odkud přicházejí. Nedělej to. Zjistíš něco, co tě vyděsí víc než ty dopisy.“
Samozřejmě začala hledat.
Zkoumala obálky. Papír. Inkoust. Pošta tvrdila, že žádné záznamy o odeslání neexistují. Kamery v domě nic nezachytily. Dopisy se prostě objevovaly ve schránce. Jako by je tam někdo vložil z jiné reality.
A pak přišel dopis, který byl jiný.
Nebyl krátký. Byl dlouhý. Několik stránek. A popisoval její život po detailech. Budoucnost, kterou ještě nežila, ale která se začínala plnit. Rozvod. Stěhování. Samota. Zdravotní problémy. A jedna věta, která se vracela pořád dokola:
„Jestli to čteš, znamená to, že už to začalo. A že už není cesty zpět.“
Na konci bylo datum. O tři roky později.
A poznámka:
„Tohle je poslední dopis, který si pamatuju, že jsem poslala.“
Začala se bát nejen dopisů, ale sama sebe. Co když opravdu existuje verze jí samotné, která žije někde v budoucnosti a snaží se něco změnit? Nebo něco napravit? Nebo se jen ujistit, že všechno proběhne stejně?
Zkusila udělat něco proti textům. Změnit drobnosti. Nešla tam, kam měla jít. Řekla věci, které v dopisech nebyly. Ale čím víc se snažila vybočit, tím víc měla pocit, že se realita stejně vrací zpátky do předem napsaných kolejí.
Jako by dopisy nebyly varování. Ale návod.
Poslední dopis přišel přesně v den, který byl uveden v tom dlouhém. Už nebyla překvapená. Jen unavená.
„Teď už víš všechno. A teď přijde ta nejhorší část. Uvědomíš si, že ty dopisy neposílám proto, abych změnila budoucnost. Ale proto, abych si potvrdila, že opravdu existuje.“
A úplně dole, skoro nečitelně:
„Protože jestli mi odpovíš, znamená to, že se jednou stanu tebou. A ty se staneš mnou.“
Ten večer seděla dlouho u stolu. S prázdným papírem. Stejným perem. Se stejným rukopisem.
A poprvé v životě měla pocit, že nepíše vzkaz někomu jinému. Ale sama sobě. Napříč časem. Jako uzavřený kruh, ze kterého není úniku. Protože nejděsivější nebylo, že jí píše její budoucí já.
Nejděsivější bylo zjištění, že jednou bude tím, kdo ty dopisy začne posílat. A že už dávno ví proč. Jen si to zatím nepamatuje.
