Článek
O tom, kdy a jak správně pozdravit, toho bylo napsáno už dost. Všem nám to bylo jistě vštěpováno od samého dětství. Pak ale člověk v praxi zjistí, že někdy přesně neví, jak to s tím zdravením vlastně je. Mám pozdravit první, nebo mám čekat? Co když špatně odhadnu věk druhého a pozdravím jako první, i když nemám? A co když nebudu zdravit vůbec, je to nepřijatelné?
Vše začalo někdy v lednu minulého roku. Tehdy jsem v okolí svého bydliště začal nově potkávat starší dámu, kterou jsem do té doby nikdy neviděl. Byla to nová sousedka z vedlejšího vchodu. Popsal bych ji jako nenápadnou paní, odhadem pár let do důchodu. Často chodívala před dům venčit svého mazlíčka. Tam jsme se potkávali nejčastěji. Od začátku působila spíše přísně a nedostupně. Její chování se mi vždy zdálo odměřené. Sice slušné, ale ani náznak vřelosti. Na tom ale v zásadě není nic špatného, nemusíme si přeci všichni rozdávat úsměvy na každém rohu.
Dáma venčící svého psa.
S touto starší dámou jsme se od začátku vždy slušně zdravili. Vím, že jsem to byl vždy já, kdo ze sebe „dobrý den“ vysoukal jako první. To bylo koneckonců správně. Platí přeci, že jako první zdraví „muž ženu, mladší staršího a podřízený nadřízeného“, jak uvádí ve své knize Nová velká kniha etikety Ladislav Špaček, guru společenské etikety. V našem příběhu tedy vše, tak jak mělo být.
Tady si dovolím malou odbočku. Jedna věc, kterou nemám ve vztazích rád, je asymetričnost. Když jeden dává a druhý jen bere. Pokud jeden hodně mluví, ale neumí druhému naslouchat. Zkrátka když vztah není v rovině a fér. Nevědomky jsem si toto přesvědčení přenesl i do zdravení. Zamlouvá se mi proto model, který platil před lety v Anglii. Píše o něm Ladislav Špaček v již zmíněné knize. Popisuje situaci, kdy potkala žena na ulici muže a lehkou úklonou hlavy mu dala najevo, že ji smí pozdravit. Situace pak pokračuje pozdravem muže a následně pozdravem ženy. V tomto anglickém příkladu spatřuji jistou krásu. Akt pozdravu je tu vykreslen jako oboustranný. Oba jsou do něj na začátku zapojení. Jde o něco vzájemného, ať už první pozdraví muž nebo žena.
U mě a mé sousedky to ale bylo jinak. Žádná vzájemnost. Od samého začátku se na mě nikdy nepodívala, až do doby, než jsem pozdravil já. Poté zvedla oči a odpověděla pozdravem také. Nelíbilo se mi to. Jako bych byl nějaký otrok, který v každém případě musí být tím prvním s pozdravem. Starší osoby jsem přitom vždy zdravil jako první a nevadilo mi to. Navíc po čase bylo těžké rozpoznat, kdo vlastně pozdravil dřív. Pokud se totiž s někým potkáváte pravidelně, zdravíte se přeci tak nějak automaticky a ve stejný moment. Úplně se nehlídá, kdo že to vlastně promluvil jako první. A přesně totéž jsem očekával od své sousedky. Ale tady to bylo jiné. Ona tuto „vzájemnost“ zásadně nepřijala.
Několikrát týdně, když jsme se míjeli, jen pravidelně čekala na moje oslovení. Jenže já už to po čase odmítl. Ať už mě odsoudíte, nebo ne, poslední týdny jsme se přestali zdravit úplně. Nesrovnal jsem se totiž se svou poslušnou rolí hodného kluka. Nevím, jestli ji to překvapilo, naštvalo nebo nechalo lhostejnou. Pro mě však šlo o malé vítězství, i když by na mě rodiče asi hrdí nebyli. Trochu jsem pak byl tedy potěšen, když se paní sousedka po čase zase znovu odstěhovala. Mé drobné etické dilema tak samovolně zmizelo. A upřímně doufám, že podobné už se nikdy znovu neobjeví.
Anketa
Zdroj: Nová velká kniha etikety (2008), Ladislav Špaček
