Článek
Měl jsem oba rodiče dost těžce zdravotně postižené. Když jsem se odstěhoval k novomanželce, klíče od jejich bytu mi pochopitelně zůstaly, pro strýčka příhodu. Otec z bytu vycházel jen sporadicky, tak na procházku okolo bloku paneláků. Aby se to vyrovnalo, po dohodě se ženou jsem dal klíče od našeho bytu rodičům. Ani já, ani manželka jsme do jejich smrti celých 13 let nezjistili, že by byla jen tužka na stole na jiném místě. Ano, přišli jsme z práce a v kuchyni má lince byl kastrol s nějakou „ňamkou“ a lístek s přáním dobré chuti. To potěšilo. Stalo se, že matka byla po operativním zákroku, najednou mne v noci někdo třese za rameno. Za totáče byl telefon v bytě luxus jen pro někoho, budka kus od bytu rodičů tenkrát půl roku nefungovala, tak se s prasklými stehy dovlekla kilometr pěšky k nám a já ji v noci vezl do špitálu. Když se narodil syn, byl víc u nich, než doma, aby nemusel tak často do jeslí, pak do družiny, a když matka zemřela, manželka s klíčem v ruce z práce jela k tchánovi nakoupit, obstarat domácnost, já pro syna do družiny, prostě normální rodina.
Pak syn poporostl, vystudoval, oženil se a se svoji ženou obývali byt, který jsem synovi po mých rodičích jako jediný dědic postoupil. Studenou sprchu jsme dostali hned při první návštěvě, když jsme po starém zvyku zazvonilo a otevřeli si. Snacha nás uvítala nataženou dlaní a slovy „dejte nám ty klíče, nechceme, abyste nám sem chodili, kdy chcete. Syn jen stál se sklopenýma očima. Od té doby jsme chodili na návštěvu tak jednou za 3 týdny , když se narodila vnučka a po třech letech vnuk, jezdíme na návštěvu vnoučat tak jednou za měsíc, častěji nejsme“ žádoucí. Takhle jsme si stáří (oběma je nám 78) fakt nepředstavovali. Vnučce je 10, dodnes neví, kde babi s dědou bydlí, nesmí k nám s výmluvou, že máme 2 kočky a psa a vnučka je alergik.
