Článek
Domov má být hrad. Místo, kam přijdete z práce, odhodíte tašku do kouta, otevřete lednici a víte přesně, kde leží ta plechovka piva, na kterou jste se těšili od ranní porady. Je to vaše teritorium. Vaše pravidla. Váš nepořádek. Jenže my jsme udělali začátečnickou chybu. V záchvatu zodpovědnosti jsme dali náhradní klíče od bytu tchyni.
„To je jen pro jistotu,“ říkala manželka. „Kdyby praskla voda, nebo kdybychom ztratili klíče.“ Znělo to logicky. Mělo to technické opodstatnění. Jako havarijní pojištění na auto. Platíte ho, ale modlíte se, abyste ho nikdy nepoužili. Jenže tchyně není pojišťovna. Tchyně je spíš jako invazivní druh plevele, který se tváří jako okrasná květina a pomalu prorůstá celou zahradou.
První týdny byl klid. Pak to začalo nenápadně. Přišel jsem domů a v dřezu nebylo nádobí, které jsem tam ráno nechal (ano, vím, měl jsem ho umýt, ale jsem chlap, mám svůj systém). Řekl jsem si: fajn, asi skřítci. Poděkoval jsem manželce, ta pokrčila rameny, že tam byla máma zalít kytky. Dobrý. Zalila kytky, umyla hrnek. To se dá přežít. To jsem ještě netušil, že to byl jen průzkum bojem.
Pak začala fáze dvě: Vylepšování.
Jednou v úterý jsem hledal v šuplíku v chodbě náhradní baterky do ovladače. Víte, který šuplík myslím. Ten chlapský. Ten posvátný. Jsou tam staré kabely, které už k ničemu nepasují (ale co kdyby?), dláto, izolepa, teploměr, náhradní žárovky do auta z roku 2005 a ty baterky. Otevřu šuplík a… prázdno. Vlastně ne prázdno. Byly tam srovnané účtenky a nákupní tašky složené do trojúhelníčků.
„Kde jsou moje věci?“ zařval jsem do bytu, až pes zalezl pod gauč. „Máma říkala, že tam byl strašný bordel, tak to vytřídila,“ ozvalo se z kuchyně.
Vytřídila? Můj systém „řízeného chaosu“ nazvala bordelem? Našel jsem ty věci v krabici u popelnice. Baterky, funkční USB kabely, všechno pryč. Protože ona neví, k čemu to je, tak je to odpad. Pro ženu je klubko kabelů nepořádek, pro chlapa je to archiv možností. Ale budiž, skřípal jsem zuby, ale mlčel. Chci mít doma klid.
Třetí incident byl ten, kdy mi bouchly saze. Přišel jsem dřív z práce, protože na mě něco lezlo. Odemknu, vstoupím a slyším vysavač. V obýváku tchyně. Ale ne, že by jen vysávala. Ona přesouvala nábytek. Moje křeslo – strategicky umístěné naproti televizi v ideálním úhlu pro sledování fotbalu a s dosahem na odkládací stolek – bylo u okna.
„Takhle je to vzdušnější, Petře!“ křikla na mě přes hluk motoru, aniž by se zeptala, co tam dělám ve dvě odpoledne. Vzdušnější. Já nechci bydlet ve vzdušném altánku, chci vidět na bránu, když je penalta! Navíc, a to mě dorazilo, na mém konferenčním stolku ležela nová dečka. Háčkovaná dečka! Kdo v roce 2024 používá dečky pod ovladače?
„Jarmilo,“ řekl jsem a snažil se znít klidně, i když mi tepovka lítala někde u omezovače. „Tohle je náš byt. Nemůžete sem chodit, když tu nejsme, a měnit nám věci. To křeslo tam má svůj důvod.“ Podívala se na mě jako na nevděčného fracka, který právě odmítl svíčkovou. „Já vám chci pomoct! Věra (manželka) toho má v práci moc, tak jsem jí chtěla udělat radost. A to křeslo tam blokovalo energii.“
Jediné, co to křeslo blokovalo, byl její pocit, že nám vládne. Večer byla tichá domácnost. Manželka uznala, že křeslo u okna je blbost, protože se v televizi leskne slunce, ale „máma to myslí dobře“. To je ta nejhorší věta v historii lidstva. Myslí to dobře. I ten chlap, co do dieselového motoru nalil benzín, aby to v zimě nezamrzlo, to myslel dobře. Výsledek je ale zadřený motor.
Rozhodl jsem se jednat. Pragmaticky. Bez emocí. Jako když měníte olej.
Druhý den jsem cestou z práce zajel do hobby marketu. Koupil jsem novou vložku do zámku. Bezpečnostní třída 4, ať to má styl. Výměna trvala pět minut. Jeden šroubovák, stará vložka ven, nová dovnitř. Cvak, cvak. Funguje to nádherně. Ten zvuk zapadajícího mechanismu byl jako rajská hudba. Byl to zvuk svobody.
Klíče jsem dal manželce s tím, ať je má u sebe jako zálohu, a jeden náhradní od nového zámku jsem dal svému tátovi. Ten bydlí o dvě ulice dál a k nám by nevkročil, ani kdybychom ho zvali, protože „v televizi dávají biatlon“ a „nechce rušit“. Ideální držitel klíčů.
Čekal jsem, že na to tchyně přijde až za týden, až bude chtít jít zase „zalévat kytky“ (čti: šacovat mi skříně a hodnotit zásoby v lednici). Spletl jsem se. Přišla na to hned druhý den.
Byl jsem v práci, když mi zvoní telefon. Manželka. „Cos udělal?“ „Já? Nic. Jsem v práci, vydělávám na hypotéku,“ odpovídám klidně a dělám si čárku do excelu. „Máma mi volala. Brečí. Nemůže se dostat do bytu. Prý jsi vyměnil zámek.“ „Jo, vyměnil. Ten starý se mi zdál… opotřebovaný. Drhnul.“ „Petře, nedělej ze mě blbce. Ona stojí přede dveřmi a chtěla nám tam dát upečenou buchtu.“ „To je od ní hezké. Může ji nechat na rohožce, nebo nám ji předat, až budeme doma. Jako normální lidi.“
A pak to přišlo. Večer jsme měli rodinnou poradu. Tedy, spíš monolog tchyně přes hlasitý odposlech, protože odmítla přijít osobně do „tvrze toho tyrana“. Dozvěděl jsem se o sobě věci. Že jsem sobec. Že si nevážím pomoci. Že jsem ji ponížil před sousedkou, která ji viděla lomcovat klikou.
Ale hlavní argument, ten zlatý hřeb večera, u kterého mi spadla čelist, byl: „Vy mi upíráte právo na vnoučata! Když nemám klíče, jak je mám hlídat?“
Zůstal jsem zírat na telefon. Snažil jsem se najít tu logickou spojku. Hledal jsem ji marně. „Jarmilo,“ vložil jsem se do toho, „vy přece vnoučata můžete vidět. Můžete přijít na návštěvu. Můžeme vám je přivézt. Můžete je hlídat u sebe. Výměna zámku znamená jen to, že sem nemůžete chodit, když tu nejsme.“ „To je to samé!“ zavzlykala. „Děláte ze mě cizího člověka! Já jsem rodina! Já mám právo vědět, jak žijete! Co když se něco stane?“
„Když se něco stane, zavoláme hasiče,“ odsekl jsem už trochu ostřeji.
A jsme u toho. Právo na vnoučata se rovná právu na volný průchod naším obývákem. Ta logika je neprůstřelná. Tchyně to teď hraje na city celé širší rodině. Jsem ten zlý zeťák, co babičku zamkl venku. Manželka je naštvaná, ne proto, že by nesouhlasila s podstatou věci (taky ji štvalo to přerovnávání), ale proto, že teď musí poslouchat ty hysterické výlevy.
Já mám ale čisté svědomí. A hlavně – mám svoje dláta a kabely tam, kde jsem je nechal. Křeslo stojí tam, odkud vidím na televizi. Možná jsem za padoucha, ale v mém vlastním bytě je konečně klid. Je to normální, že chlap musí bránit svoje teritorium před vlastní rodinou zámečnickým zásahem? Nebo jsem opravdu narušil nějaký posvátný mezigenerační pakt, o kterém se v chlapských příručkách nepíše?
Někdy si říkám, že kdybych místo výměny zámku koupil letenku na Mars, vyšlo by to nastejno.
