Článek
Začnu rozhovorem s paní doktorkou (nebo spíše jejím monologem) na pohotovosti zhruba sedm let nazpět, když jsme společně pozorovali můj nakopnutý prsteníček, který vypadal jak cvalda v modro-červeno-fialových maskáčích narvaný mezi dvěma hubenďoury standardní tělové barvy:
„Já vám to povím takhle. Je to zlomený, ale s tím se stejně nic nedělá. Teď jste tady čekal pár hodin. Pošlu vás na rentgen, kde budete nějakou chvíli čekat a pak se vrátíte sem a tady budete čekat další dvě-tři hodiny, než se dostanete na řadu, a já Vám řeknu, že to je zlomený, a stejně Vám jen přilepíme náplastí dva prsty k sobě, aby se to zafixovalo. To si můžete klidně udělat sám. Chce to jen klid, ledovat a širokou botu. Takže chcete poslat na rentgen?“
„Aha, tak děkuju, na shledanou.“
Situace pár dní zpátky. V pátek večer jsem v souboji o míč nakopl soupeře do kopačky a přišla známá bolest, kterou jsem na druhý poločas statečně rozháněl brufenem. Ráno prst jak cvalda v povědomých maskáčích. Váhal jsem, jestli ho vzít do nemocnice, nebo ne. Nakonec jsem tam z neznámého důvodu přece jen zašel a po dvou a půl hodinách v čekárně:
„Tak povídejte.“
„Myslím, že mám zlomený malíček na noze.“
„A jak jste to poznal?“
„Stejná bolest a příznaky, jako když jsem si kdysi zlomil prst na druhý noze.“
„Tak v tom případě víte, že zlomené prsty na noze neřešíme.“
„No, trošku jsem si to myslel.“
„No, tak dojděte si na rentgen, tady máte žádanku. Doleva a pak hned první dveře vpravo.“
O pár hodin později:
„Malíček máte zlomený. Vyskočte si tady na lehátko a sestřička vám to přelepí.“
„Až se náplast bude odlepovat tak si to přelepte sám. Kdyby vám to vadilo, tak si to úplně sundejte. Elevace, klid, ledovat, širokou botu.“
„Děkuju, na shledanou.“
