Článek
Malý Bart se držel za ruku svojí babičky a sledoval co se děje kolem.
„Vnímáš mě?“ Ozvalo se z výšin nad ním.
Bart se podíval na vrásčitý ale usměvavý obličej svojí babičky.
„Vnímám.“ zahučel rozmrzele.
„Jak se těšíš do školy?“ Zeptala se ho. Bart v té době ale opět vypnul a svoji pozornost věnoval úplně něčemu jinému.
„Ten mrak vypadá jako drak.“
Babička si jen tiše povzdychla i když, ne že by čekala, že to její vnuk vůbec zaregistruje. Dávala ale raději pozor na cestu a na oblohu se nepodívala.
„Babi, tam je jednorožec.“
„Samozřejmě a pojď už.“
Bart sledoval jako se zářící postava jednorožce snesla do parku a zmizela mezi stromy.
„Můžu se na něj podívat.“
Žena se usmála a připravovala se na další výpravu svého vnuka. Naštěstí byl park bezpečný, a tak nevěděla, proč by mu to měla zakazovat. Město Witchhunt bylo velmi malé, a tak se tu i většina lidí znala. Našli jste tu park, kostel, školu, školku a večerku s věčně podrážděným prodavačem.
„Dobře, jdi ale dej pozor a brzy se vrať,“ křikla na něj, protože už mizel v dáli.
Bart se okamžitě rozběhl mezi stromy. Nemohl se dočkat až se na jednorožce podívá zblízka.
Rychle rozhrnoval větve, až našel to, co hledal. Na trávě ležel schoulený jednorožec. Na štíhlé bílé hlavě zářil zlatý roh.
Bart šel pomalu. S dědečkem krmil jeleny a pamatoval si, že se k nim musí jít opatrně. Jednorožec se náhle postavil a zatřásl hlavou. Zlatý roh jen o pár centimetrů minul chlapcovu hlavu.
Ten si všiml, že je jeho podivný společník zraněný. Vytáhl kapesník a začal se přibližovat k zlatému kopytu. Rudý škrábanec se musel rychle zavázat, aby do něj nepřišla špína.
Jednorožec si nechal ránu ovázat. Potom sklonil štíhlou hlavu a olízl chlapci tvář.
Bart sledoval, jak zvíře odchází mezi stromy. Potom se otočil a rozběhl se zpět k babičce.
„Našel si ten svůj mrak?“ Zeptala se ho s úsměvem.
„To nebyl mrak ale opravdový jednorožec.“
Žena přikývla a usmála se. Samozřejmě mu nevěřila ani slovo. Vše považovala jen za dětskou hru.
Zbytek cesty domů byl Bart stále u zvířete z parku. Jak se mezi stromy mohlo ztratit něco, tak velkého? Proč ho potkal jen on a nikdo jiný? Zatím viděl v parku pouze holuby a bezdomovce. Jednoho jeho babička musela odrazit i cestou domů. Šedivý muž mumlal něco o kouzelnické škole, kam už se nemůže vrátit. Později se vyhnuli ještě dvěma jehovistům a už otevírali dveře malého domečku.
Bart hodil malý batůžek na podlahu chodby, když se za ním ozvalo.
„Hned to odnes k sobě do pokoje.“
Vrátil se tedy a s výrazem odsouzence na smrt si batoh vzal s sebou. Potom prošel kolem kuchyně, která zářila bílou barvou a otevřel dveře svého pokoje, kde už to bylo poněkud barevnější. Stěny i nábytek byli plné obrázků barevných rybiček. Některé pocházely z filmů a her, jiné byli výtvorem jeho dědečka.
Bart prokličkoval mezi hordami plyšáků a padl na postel, jakoby by měl za sebou směnu v dole na černé uhlí.
Zbytek dne se chlapec nehnul z pokoje i když jeho fantazie ho dovedla mnohem dál, až za hranice Witchhuntu. Čas rychle ubíhal, a tak byl hodně překvapený, když jej babička zavolala k večeři.
„Já nechci ještě jíst,“ zavolal hned.
„Nediskutuj a pojď k nám.“ Řekla babička, která už s něčím takovým počítala.
Nakonec se tedy Bart dostal až do bílé kuchyně, kde mu nezbývalo nic jiného než si sednout ke stolu. Tam vrhal zamračené pohledy na bramborovou kaši a řízek i když mu to bylo k ničemu.
„Dnes jsem viděl jednorožce,“ řekl dědečkovi a čekal na jeho reakci.
„Když se budeš dobře koukat kolem sebe, uvidíš hodně věcí.“
„To mu neraď nebo ho někde porazí auto,“ řekla babička a úspěšně tak utnula jejich začínající diskuzi o jednorožcích.
Bartovi tak nezbývalo nic jiného, než se dobojovat až k prázdnému talíři a vrátil se do svého pokoje.
Sednul si na postel, když se dveře pokoje opět otevřeli a vešla jeho babička. Sedla si na jeho postel a odhodlaně na něj pohlédla.
„Nechtěla bych aby si dál hledal jednorožce a nechal se unášet pohádkami. Ted už půjdeš do školy a musíš se soustředit na učení.“
„Já se nenechávám unášet pohádkami…,“ chtěl říct ještě něco, ale babička jej přerušila.
„Jednorožci neexistují.“
„Já jednoho ale viděl,“ zakřičel Bart.
Babička se zamračila a přešla zpět ke dveřím. „Zamknu tě tady a až zítra vyjdeš na snídani, nechci, aby si vyprávěl nějaké pohádky. Nic takového jako jednorožci neexistuje.“ S tím dveře zabouchla a Bart slyšel cvaknutí zámku.
Večer se sešli před malou plochou televizí a pustili si něco, co mělo být zábavným pořadem. Bart seděl na křesle a snažil se působit nenápadně, protože byl rád, že si to babička rozmyslela a pustila ho ven. Přemýšlel, co dělat, když se přímo před televizí objevil zvláštní tvoreček.
„Dobrý večer. Jsem Rapotín, jeden z poslů školy čar a kouzel Spektra. Váš vnuk má mo.....“ zbytek jeho slov ale přehlušil výkřik babičky. Bart sice vnímal nějaká slova, ale moc smysl mu to nedávalo.
Skřítek mávl rukou a v místnosti nastalo hrobové ticho.
