Článek
Její tchýně stála ve dveřích svého rodinného domu v Benešově ještě dřív, než stačili vylézt z auta. Usmívala se tak široce, až to vypadalo poněkud křečovitě.
„Zlatíčka moje!“ zvolala a rozevřela náruč. Nejdřív objala svého syna Tomáše a co bylo ještě podivnější, se stejnou vřelostí i Markétu. „Markétko, ty jsi dnes opravdu nádherná. Ten svetr ti moc sluší.“
Markéta měla na sobě starý šedivý svetr, které si vzala schválně na cestu. Chtěla ho sundat hned jak vystoupí z auta. Přesto se ale usmála i když začínala být nervózní. „Děkuji, Věro.“
„Pojďte dál, pojďte, uvařila jsem oběd.“
Oběd byl slavnostní, jako by slavili výročí nebo nějaký svátek.
„To jsi přehnala, mami,“ řekl Tomáš spokojeně a sáhl po druhém kousku koláče.
„Ale kdepak,“ Věra mávla rukou. „Pro moje nejbližší není nic přehnané.“ Přitom se podívala na Markétu s výrazem, který byl tak laskavý, až jí to vyděsilo. „Markétko, víš, já si tě vážím, opravdu. Jsi pro Tomáše tou pravou.“
To už Markétu opravdu vyděsilo. Většinou na svojí osobu neslyšela nic dobrého a najednou tohle? Zvedla zrak od talíře. Za sedm let manželství jí tchyně nikdy nic takového neřekla. Dívala se na Věru a přemýšlela, co se za tou sladkostí skrývá. Protože něco se skrývalo, to bylo jisté.
Věra mezitím přinesla kávu a usadila se naproti nim. Chvíli nehovořili o ničem důležitém. Mluvilo se o sousedech, o zahradě, o tom, jaká se Věře podařilo vypěstovat rajčata. Tomáš jedl a vyprávěl zážitky z práce. Markéta čekala a s každou další větou si připadala jako na minovém poli. Už jen počkat, až to bouchne.
A pak to konečně přišlo.
„Víte,“ začala Věra a složila ruce do klína, „já jsem tady v tom domě teď tak sama.“
Bylo to šest měsíců od smrti jejího manžela Franty. Markéta kývla. „To musí být těžké.“
„Těžké,“ Tchyně přikývla. „To je přesně to slovo. Prázdný dům, ticho… Člověk si zvykne žít ve dvou a pak najednou.“ Odmlčela se a přiložila kapesník k očím i když nikde nebyla ani stopa po slzách. Tomáš okamžitě natáhl ruku a pohladil ji po zápěstí.
„Mami, rozumíme ti.“
„Vím,“ Věra se na něj usmála. Pak se nadechla a Markéta ucítila, jak se vzduch v místnosti mírně změnil, jako před bouřkou. „Proto jsem přemýšlela… bylo by nejlepší, kdybych se přestěhovala k vám. Přeci nebudu bydlet sama, když mám rodinu.“
Ticho.
Markéta slyšela tikání hodin na stěně. Věra se mírně usmívala, jako by právě navrhla něco naprosto samozřejmého. Tomáš… Tomáš měl oči upřené do stolu.
Tak mluv, pomyslela si Markéta. Tomáši, mluv.
Nic.
Přejela pohledem přes jeho tvář. Byl zamyšlený, nebo to jen hrál? Zase čekal, až to vyřeší ona a bude samozřejmě za tu zlou. Nastala přesně ta situace, které chtěla její tchyně dosáhnout.
Markéta cítila, jak ji pomalu zaplavuje bezmoc. Sedm let spolu a ona stále neustále čekala, až on vezme věci do ruky ve chvílích, kdy šlo o jeho rodinu. A on stále mlčel.
Věra se stále usmívala i když spíše připomínala dravce, která se chystá vrhnout na svojí kořist.
Markéta se nadechla a připravila se na nejhorší.
„Věro,“ řekla klidně, „to nejde.“
Tchynin úsměv trochu ztuhl a nahradil ho její obvyklý výraz, když viděla svojí snachu. „Cože?“
„Nemůžeš se k nám nastěhovat.“ Markéta položila ruce na stůl. Snažila se, aby byl její hlas klidný ale tušila, že se jí to moc nedaří.
„Náš byt je malý, nemáme pro tebe ani pokoj. A upřímně, žít spolu ve třech by nebylo dobré pro nikoho z nás, ani pro tebe.“
„Ale já,“ Věra se podívala na Tomáše.
Ten ale nezvedl oči od stolu. Otočila se tedy znovu na Markétu.
„Mohli byste se přestěhovat do většího,“ navrhla Věra rychle. „Pomohla bych vám finančně.“
„Věro,“ Markéta se rozhodně nehodlala vzdát. „Tohle není otázka bytu. Je to otázka toho, jak chceme žít. A já ti říkám upřímně, protože si myslím, že si to zasloužíš. Tohle není ta správná cesta. Existují jiné a lepší možnosti. Dům seniorů s dobrými službami, pravidelné návštěvy, víkendy u nás. Ale nastěhovat se k nám, to není řešení.“
„To jsi opravdu tak sobecká?“ prohlásila Věra a dívala se na ní s tichou povýšeností. Z její tváře zmizel i poslední zbytek laskavosti a zůstal už jen výraz, který už Markéta dobře znala.
„Dobře,“ řekla nakonec tiše. „Rozumím.“
Jeli domů za soumraku. Pole po stranách silnice postupně mizela ve tmě. Tomáš jen mlčky řídil. Markéta seděla vedle něj a dívala se před sebe.
„Dobře jsi to zvládla,“ řekl po chvíli.
Neodpověděla.
„Pro mámu je to teď těžké. Táta zemřel a ona…je na všechno sama.“
„Vím, že je to pro ni těžké,“ řekla Markéta. Její hlas byl klidný, možná až příliš. „To vím.“
„Tak proč jsi tak tichá?“
Otočila se k němu.
„Protože jsem čekala, že to řekneš ty.“
„Měl jsem,“ řekl nakonec i když to neznělo moc přesvědčivě.
Další kilometry uběhly v tichu. Markéta sledovala silnici před nimi i když jí vlastně ani nevnímala. Cítila se podivně prázdná, unavená. Jako po zápase, který vyhrála, ale nechtěla v něm vůbec být.
Přemýšlela, kolikrát se tohle stalo. Kolikrát stála na místě, kde stát nechtěla. Kolikrát už musela říct něco, co měl říct on. Ať už to bylo u jeho přátel nebo u jeho matky. A pokaždé pak jeli domů a on řekl „dobře jsi to zvládla“ nebo „díky“. Ona jen seděla vedle něj a přemýšlela, kde je vlastně problém.
Zavřela oči a opřela hlavu o studené sklo. Už chtěla jen jediné, podat žádost o rozvod.
Tento text vznikl se souhlasem mé kamarádky, které se příběh týká. Sdílela ho se mnou s vědomím, že může pomoci dalším lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci.
