Článek
Jídlo jste dostali studené, číšník byl odměřený a na vodu jste čekali půl hodiny. Přesto se zdráháte říct, že žádné dýško nedáte. Proč? Protože se bojíte, jak budete vypadat.
Právě tenhle pocit je problém. Dýško se v posledních letech proměnilo z dobrovolného gesta uznání v jakousi nepsanou daň, která se platí automaticky. Dokonce bez ohledu na kvalitu služby nebo přístup obsluhy. Což se rozhodně nedá označit jako správný směr.
Co je vlastně dýško?
Spropitné (dýško) je způsob, jak zákazník vyjádří spokojenost a poděkuje obsluze za dobře odvedenou práci. Jedná se o gesto dobrovolné, uvážené a osobní. „Líbilo se mi tu, vaše práce si to zaslouží, vezměte si něco navíc.“
V tomto smyslu je dýško krásná věc. Přímý kontakt mezi zákazníkem a člověkem, který se o něj v tu chvíli postaral. Zpětná vazba vyjádřená penězi, upřímná a okamžitá.
Problém nastává, když se z tohoto gesta stane tiché očekávání. Ve chvíli kdy obsluha automaticky počítá s dýškem ještě dřív, než zákazník usedne ke stolu. Když je zabudováno do kalkulace výdělku a jeho absence je vnímána jako urážka nebo dokonce osobní selhání hosta.
Kdy se to pokazilo?
Kultura povinného spropitného se k nám dostala především vlivem amerického modelu, kde je dýško de facto součástí mzdy, číšníci tam mnohdy berou základní plat hluboko pod minimem právě proto, že se předpokládá, že zbytek doplatí hosté. Je to systém, který přenáší odpovědnost za důstojné ohodnocení zaměstnance ze zaměstnavatele na zákazníka.
V České republice tato logika neplatí a přesto se její kulturní nároky tiše importují. Přibývá podniků, kde je dýško navrhováno automaticky přes terminál (10 %, 15 %, 20 %?), kde vás obsluha upozorní, že „servisní příplatek není zahrnut,“ nebo kde je spropitné přímo přičteno k účtu bez jakéhokoliv ptaní.
To už není spropitné. To je skrytý nátlak. Někdy dokonce ani ne úplně skrytý.
Automatické dýško je nesmysl.
Spropitné ze své podstaty nemůže být povinné. Jakmile je vynucené, ať už sociálním tlakem, nevhodně nastaveným terminálem nebo přímým komentářem obsluhy, přestává být oceněním a stává se jen další položkou na účtu.
A zákazník ztrácí to nejdůležitější, svobodnou volbu.
Je přitom zcela legitimní nedat dýško.
Pokud obsluha byla hrubá nebo projevila čirý nezájem.
Vaše jídlo vám donesli pozdě nebo v nepoživatelném stavu.
Celkový zážitek neodpovídal ceně ani základním standardům daného podniku.
Žádný z těchto důvodů nevyžaduje omluvu. Dýško se dává za dobrou práci. Pokud dobrá práce nebyla odvedena, dýško chybí oprávněně a právě to by mělo být pro provozovatele signálem, ne pro zákazníka zdrojem studu.
Co s tím má dělat zákazník?
Nebojte se nedát dýško tehdy, kdy si ho obsluha nezasloužila. Zároveň a to je stejně důležité, nebojte se dát velkorysé dýško tehdy, kdy obsluha odvedla skvělou práci. Právě v tomhle je smysl celé instituce.
Pokud máte pocit, že vás terminál tlačí do volby, se kterou nesouhlasíte, máte právo zvolit nulu. Pokud vás obsluha slovně komentuje vaše rozhodnutí nedát spropitné, je to neprofesionální chování a je v pořádku to takto pojmenovat, případně reflektovat v recenzi podniku.
Co s tím mají dělat podniky?
Restaurace, které chtějí, aby jejich zaměstnanci dostávali důstojnou odměnu, mají jednu přímou cestu, platit jim důstojně. To je odpovědnost majitele, ne hosta.
Dobré podniky vědí, že spokojená obsluha odvádí lepší práci, a spokojení hosté dávají dýška spontánně, bez terminálu s předvyplněnými procenty, bez nátlaku, bez trapného ticha a podivných pohledů.
Spropitné by mělo být odměnou za výjimečnost, ne záchrannou sítí pro podprůměrné mzdy.
Příště, až na vás někdo bude tlačit, zastavte se. Vzpomeňte si, jaký byl váš zážitek. Byla obsluha milá, pozorná, profesionální? Dala vám přidanou hodnotu, za kterou stojí poděkovat nad rámec ceny na jídelním lístku? Pak dejte klidně dýško a udělejte to rádi.
Ale pokud ne, nedávejte nic. Není to nevychovanost. Je to vaše právo.
Dýško je ocenění a ocenění se musí zasloužit.
