Článek
Máme doba voříška, který si stále zachovává vzhled štěněte, i když tomu jeho věk neodpovídá. Stává se tak terčem chování, nad kterým zůstává rozum stát.
Pes opravdu není veřejným majetkem a lidé se mají zeptat, pokud si ho chtějí pohladit. Tohle je banalita, kterou ale mnoho lidí nechápe.
Několikrát se už ke mně přihnal člověk, i když jsem nebyl jeho cílem. Ignoroval totiž zcela moji přítomnost a vrhl se k mému psovi. Vždy následovaly věty typu.
„Ty si ale krásnej pejsek.“
„Doma tě určitě nikdo nepohladí.“
Nakonec dotyčný/ dotyčná odchází a já jsem stále ignorován. Opravdu je tak těžké, zeptat se majitele psa?
Ještě horší kategorií, jsou malé děti nebo spíše jejich rodiče. Mrňous vidí psa a jde si jej pohladit, pokud váhá, rodič svého potomka ještě popožene. Můj pes je kapesní vydání, takže těžko dítěti ukousne ruku, ale zranit by jej už mohl.
Podobná situace nastala v jednom parku, zde to ale mohlo už dopadnout hůř. Já a můj partner jsme seděli na lavičce, když náš pes leknutím poskočil. Malé dítě samozřejmě nechápalo rizika a našeho psa pohladilo, bohužel pes byl v tu chvíli otočený úplně jiným směrem. Rozumný člověk si snad dokáže představit, co pes v takové chvíli může udělat.
Rodiče dítěte neudělali vůbec nic, i když na svého potomka koukali z protější lavičky. Jaká by asi byla jejich reakce, kdyby pes to dítě kousl? Na vině by byl majitel?
Drtivá většina lidí však „nezapomene“ na slušné chování a ptá se.
