Článek
Byl jsem vychován v dobré rodině. Máma s otcem se o mě dobře starali a nemohl jsem si na nic stěžovat. O peníze jsme nikdy nouzi neměli a měl jsem šťastné mládí. Neberte to špatně, nejsem z žádné zámožné rodiny, kde by se moje povolání dalo považovat jako „syn“, ale špatně jsme se nikdy neměli. Mám na své mládí krásné vzpomínky a často se k nim v nostalgických chvilkách vracím. Bohužel mě, ale vždy zavedou k tomu osudnému okamžiku. 25. dubna roku 2006 se moji rodiče vydali na oslavu s přáteli a já zůstal doma samotný. Rodiče si jednou za čas vyšli, takže to nebylo nic neobvyklého a já byl ve svých 19 letech šťastný, že jsem doma sám. Měl jsem pár přátel, ale nikdy jsme nebyli na větší večírky, takže jsem zůstal doma. Vlastně jsem si užíval doma klid a brzy jsem se rozhodl jít spát. Nikdy jsem ale nemohl předpovědět, do čeho se vzbudím. Ráno jsem se probral brzy a šel si udělat snídani. Všiml jsem si, že v chodbě nejsou boty rodičů. Rodiče nikdy nepřespávali u známých a v tu chvíli jsem začal tušit, že je něco špatně. Hned jsem se vrátil rychlým krokem do pokoje pro svůj mobilní telefon. Samozřejmě byl jako naschvál vybitý. Zapojil jsem ho do nabíječky a nervózně přecházel po pokoji a každou chvíli zkoušel, zda se konečně zapne. Trvalo to asi jen pár minut, i když mě to připadalo, jako bych chodil sem tam hodiny. Na telefonu, jsem ale neměl ani jeden zmeškaný hovor, ani nepřečtenou zprávu. To mě uklidnilo a zasmál jsem se nad tím, jak jsem se vystrašil. Všechna nervozita ze mě spadla a já se chystal vrátit se k přípravě snídaně. V tu chvíli, ale někdo zaklepal na dveře. Mohlo být tak 7 ráno. Kdo klepe na dveře v 7 ráno? Že by se vrátili rodiče? Ale měli vlastní klíče. Šel jsem opatrně ke dveřím i když jsem se necítil ve své kůži a pomalu otevřel. V tu chvíli se mi rozpadl celý svět před očima. Před dveřmi stáli dva strážníci policie. Poté, co si ověřili, kdo jsem, mi oznámili to, čeho jsem se bál. Rodiče byli nalezení mrtví 5 ulic od našeho domu. Rád bych vám řekl, co všechno se ve mně míchalo za pocity, ale bylo jich až moc na to, abych to popsal. Vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem vůbec uronil slzu. Vím jen, že ten den ve mně něco zemřelo. Strážníci mi jen oznámili, že nešlo o nehodu a víc podrobností mi neřekli. Ptali se mě na spoustu otázek. O mně, o rodičích, o přátelích a kdy jsem je naposledy viděl. Na všechno jsem dokázal i přes ten neúnosný nával emocí odpovědět. Kolik muselo uběhnout času? Nevím. Čas bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslel. Počkali, než se převléknu a poté mě vzali s sebou na služebnu. Musel jsem tam strávit alespoň půl dne, i když to je jen můj odhad. Nakonec mi ale řekli, co se mým rodičům stalo. Matku s otcem našli ležet u Karmského parku, kam jsem s nimi chodíval jako malý. Máma ležela se zlomenou nohou, rozškrábaným obličejem a spoustou řezných ran po celém těle. Tátu našli o pár desítek metrů dál v křoví. Jeho obličej nešel rozpoznat kvůli počtu bodných ran. Poslouchal jsem to celé a nemohl jsem ničemu takovému věřit. Ptal jsem se neustále dokola na otázky proč, jak, kdo… Dokola a dokola až jsem je snad řval. Policisté se mnou ale měli trpělivost. Měli pochopení pro to, čím jsem si procházel. Ušetřím vás zbytku, ale policisté se ihned vrhli do vyšetřování a vyslechli snad všechny, koho jsem já i moji rodiče znali. Nikdo ale nic neviděl, nic neslyšel. V průběhu vyšetřování jsem strávil většinu času u přátel. Představa být samotný doma pro mě byla hrozivá. Dřív než jsem se nadál, tak vyšetřování skončilo a po vrahovi mých rodičů slehla zem. Policisté mě ujišťovali, že se budou snažit dál, ale nemají nic, čeho by se mohli chytit. A tak začala éra mého pití. Začal jsem chodit do hospod a barů. Bylo to to jediné, co mě dokázalo uklidnit. Přátelé se mi pokoušeli pomoct a varovat, ale já je neposlouchal. Po rodičích jsem zdědil vše a jako student, jsem nic lepšího na práci neměl. Každý večer jsem byl v troskách. Bylo mi jedno jestli kvůli alkoholu a nebo pocitům. Jedno z toho, ale bylo příjemnější. A tak to pokračovalo dál další dva roky. Dva roky, ze kterých si skoro nic nevybavuji. Do té chvíle dokud se to nestalo. Jednou jsem byl s lidmi, které jsem poznal během popíjení po barech, v hospodě a koutkem oka jsem spatřil zvláštní postavu. Byla větší než já a měla na sobě černý plášť s kapucí. Neviděl jsem jí do obličeje, vlastně ani nevím, jestli jsem viděl něco jiného než plášť a černo pod kapucí. Nevěnoval jsem jí, ale větší pozornost a než jsem se nadál, zmizela. Co bylo zvláštní bylo, že jsem ji začal poté vídat častěji. Vždy stála stranou a nehýbala se. Kdykoliv jsem se zeptal přátel, zda to také vidí, byla pryč. Myslel jsem si, že ztrácím zdravý rozum a tak jsem na pár týdnů přestal pít. Cítil jsem se líp. Pocity, které mě tísnily po smrti rodičů mě opustily a rána nebyla ani zdaleka tak bolavá jako po noci strávené v hospodě. Život se začal obracet k lepšímu. Byl jsem pozván na oslavu narozenin jednoho z přátel a s nově nabranou dobrou náladou jsem neváhal jít. Užil jsem si skvělého večera. Smál se, tancoval, pil a užíval, jako bych ten den na tom světě měl být naposledy. Nevěděl jsem, že tomu tak téměř doopravdy bylo. Muselo to být v brzkých ranních hodinách, kdy jsem tu postavu znovu spatřil. Akorát jsem se kouknul z okna na ulici a tam stála. Černý plášť s kapucí. Přeběhl mi mráz po zádech. Hned jsem svolal přátele, ale když jsem se s nimi znovu podíval, zase byla pryč. Přátelé si mysleli, že jsem se je snažil vystrašit a akorát se zasmáli. Pár mi jich vynadalo, že to byl pěkně blbý vtípek. Pro ně asi ano, ale já jsem nevěděl, co dál. Našlo se i pár, kteří o mně měli strach a snažili se mi domluvit. Nakonec jsem je nechal a rozhodl se jít domů. Bydlel jsem 30 minut pěšky a kamarád se nabídl, že mě doprovodí. Já jsem ho ale odmítl. Chtěl jsem být sám. Chtěl jsem se zapřemýšlet a srovnat si myšlenky. Už v tu chvíli jsem věděl, že chci přestat pít. Věděl jsem, že takhle to dál nejde. Vyšel jsem a po pár minutách chůze jsem začal mít špatný pocit. Jako bych byl sledován. Otočil jsem se a tam byla. Postava. Stála uprostřed silnice. Přimrzl jsem k zemi a nevěděl, co dělat. Nespustil jsem z postavy oči, ale ona se ani nehnula. Pomalu jsem udělal krok zpět a snad čekal, že se pohne také, ale nic. Stála tam a temnota pod kapucí mě sledovala, jako kdybych byl jediná věc, na které jí záleží. Udělal jsem další krok vzad. A další. Ušel jsem asi 10 kroků, než jsem se uklidnil a uvědomil si, že to je vše v mé hlavě. Ale mýlil jsem se. V tu chvíli se postava rozeběhla směrem ke mně. Rychlost jakým běžela, mě zaskočila. Ale adrenalin vyhrál nad mým zaskočením a já se dal také rychle na útěk. Věděl jsem, že v tomhle stavu nezvládnu běžet ani zdaleka tak rychle jako ona, ale co jiného jsem mohl dělat? Běžel jsem a slyšel za mnou rychlé tiché kroky, které ale byly hlasitější a hlasitější. Blížila se. Strach a adrenalin mě udržely při smyslech, abych běžel a neohlížel se. Věděl jsem, ale že daleko neuteču. Poté si už jen vybavuji prudkou bolest v zádech a světlo. Světlo, které mě oslnilo a najednou temno.
Probral jsem se v nemocnici. Měl jsem zlomenou nohu, pár žeber a pohmožděniny po skoro celém těle. Přišli za mnou policisté, aby se mě zeptali, co jsem dělal. Věděl jsem, že říct jim o té postavě v kápi nemohu. Nevím proč, ale vím, že by mi nevěřili. Takže jsem jim pověděl, že nevím. Že si z toho večera nic nepamatuji. Policisté mi pověděli, že jsem musel vyběhnout zpoza křižovatky, kde mě srazilo auto. Řidič díky bohu neujel, ale zavolal záchranku. Vzhledem k tomu, že jsem měl promile v krvi, udali chybu na moji stranu. Co je, ale zajímalo víc, byla jiná věc. Dost jsem krvácel a po příjezdu záchranářů zjistili, že jsem měl řeznou ránu, přes polovinu zad. Nikde nebylo rozbité sklo, a stopa krve nikde nebyla. Nedokázali si to vysvětlit. Já jsem ale věděl. Vše se mi to spojilo v hlavě a policistů jsem se zeptal na jedinou věc. Chtěl jsem vědět, kde mě srazilo auto. Policisté se na sebe tázavě podívali, ale odpověděli. Vlastně ani nemuseli. Tušil jsem, že to bylo u Karmského parku.
