Článek
Kde je ta země, o které se mi stále zdá?
Kde každý lásku v srdci a úsměv na tváři má.
Slunce tam svítí na obloze plné modři
a ptáš se, kam zmizeli všichni lotři?
Zpěv ptačí a pohled Slunce tě probudí
z každé noci, díky světlu měsíce prosvícené.
Žlutí ptáčci po nebi průzračném létají.
A koukáš na louky a lesy země zaslíbené.
Lidé tě podáním ruky pozdraví a hned se ptají:
Jaký máte dneska den?
Dobrotu v srdci, zájem v očích, jó to mají.
Kéž by to nebyl jenom sen.
Tento svět by jistě tkvěl,
K zemi z představ mých.
Kdyby lásky každý měl,
jako já na srdci rýh.
A tak zkuste vykouzlit úsměv na tváři své.
Ať vytvoříme snů mých svět.
Kdy den je jako růže květ.
Hned z mysli nás všech zmizí všechno zlé.
Podívej se na druhého, jako koukal Švejk.
To byl sice hlupák, ale duši čistou měl.
Já vidím každý den pohled alá bejk.
Aneb kdyby do útoku, býk by jenom pěl.
Nebo výraz nicoty a znudění.
Ten vídám ještě častěji
a každý tváří se tak raději.
Jako usmát se by bylo umění.
Tak jen koukni vzhůru na průzračné to nebe.
Mysli na tu lásku, která někde je.
Jako kouzlem se ihned pohled štěstí vyklube
a volej na druhé :“Člověče, usměj se!“.
Kdyby jen měl každý odvahy
provést tento skutek.
Byl by z mé dlouhé snahy
pro neštěstí smutek.
Všechno je to představa
ve snech mých vznášeje.
Ale změn všech podstava
je přeci pouhá naděje
