Článek
Historia est magistra vitae
Historie jest učitelkou života, jak opakují po Ciceronovi staří latiníci. Jestli toto znal onen neznámý pachatel, který na hrob rodičů Vladimira Vladimiroviče Putina na jednom z petrohradských hřbitovů napsal, že váš syn se často pral a v dějepise chodil za školu, to nevím, ale hluboký smysl této klasické průpovídky vystihl dokonale.
Ruský prezident transformující se během své více než dvacetileté vlády v diktátora se rád historií ohání, ovšem ve výkladu vyhovujícím pouze sobě samému. A naprosto zjevně si z ní poučení vybrat není s to. Otevřená zůstává otázka, zda jeho tajné služby (ze kterých vyšel) jsou tak neschopné, nebo jim věří jen v tom čemu věřit chce či mu své zprávy upravují dle jeho nejtajnějších přání. Samotný vývoj jím rozpoutané agrese na Ukrajině tomu jenom nasvědčuje. Z celé řady lze uvést k poučení dva příklady, které Vladimir Vladimirovič pominul:
Císař Napoleon III.
Tento v podstatě politický dobrodruh a vlastně hochštapler ze slavného rodu (jeho otec Ludvík Bonaparte byl mladším bratrem císaře Napoleona) byl nakonec smeten následkem svého sebeuspokojení 4. srpna 1870, když si neuvěřitelnou ignorancí naběhl na Bismarckovy vidle. Není zde třeba uvádět jeho politické i vojenské eskapády do roku 1848, kdy se stal prvním a jediným prezidentem Francouzské druhé republiky, jejíž trvání navzdory prezidentské přísaze ukončil jmenováním císařem sebou samým v roce 1852. To, co viditelně přežilo do dnešních dnů, je na svou dobu velkorysá a moderní Paříž. Bulváry Sébastopol a Magenta potažmo stanice Metra Solferino připomínají francouzská vítězství v krymské (1853-6) a sedmitýdenní lombardské válce (1859) s Rakouskem. Poté jej ovšem začala lákat neodolatelně Amerika. Instalace nám dobře známého Maxmiliána jako mexického císaře na francouzských bodácích korunovala tento omyl. Hrozivě se tvářící armáda Spojených států po ukončení občanské války a znovusjednocení Unie jej však donutila k ukončení mexického dobrodružství. Maxmilián místo aby abdikoval, se pustil o svoji novou říši do boje a to jej stálo život. A toto angažmá osamocenou Francii tak zaneprázdnilo, že nebyl s to reagovat na to, že jeho největší konkurent na evropském kontinentu, tedy království pruské velice sílí a on nemůže ovlivňovat evropské dění. Proto nebyl připraven zasáhnout proti Prusku, které bez akceschopné Francie na západ od Rýna mohlo zničujícím způsobem v bitvě u Hradce Králové rozhodnout o vyřazení Rakouska z německých záležitostí, aniž Napoleon III. mohl využít pruského zaneprázdnění.
Poté, v mylném setrvávání o kvalitách své armády, hledal důvod ke konečnému konfliktu s Pruskem. V roce 1867 při jím vyvolaném sporu o Lucembursko se mu to ještě nepovedlo. Měl za to, že jihoněmecké státy mají z Pruska obavy a postaví se na jeho stranu. Tak jak to alespoň diplomaticky činily v roce 1866. Že Sasko, jehož sbor krvácel na straně Rakušanů ještě u Hradce Králové, změnilo stranu už předtím, to mu také nějak unikalo. A že Prusko uzavřelo s Bavorskem, Württemberskem, Hessenskem a Hannoverskem tajnou spojeneckou smlouvu pro případ napadení Pruska Francií, to Francie Bůh ví proč, nějak na vědomí nevzala.
Samotný důvod k vypuknutí války 1870 připomínal svou bizarností spíše století osmnácté než devatenácté. Domnělá urážka, která je v dějinách známá jako Emžská depeše, vyvolala ve Francii obrovské pobouření a Napoleon podpořen Sněmovnou vyhlásil 18. července 1870 Prusku válku.
Jak to, že spojené německé armády na hranicích měly v této chvíli dvojnásobnou početní převahu; že ve Francii vypukly v doplňování armády nebývalé zmatky; že jediný francouzský pokus o proniknutí na německé území trval jediný den? A následovala řada krutých dílčích porážek v pohraničních bitvách (stejně jako před čtyřmi lety v severních a východních Čechách) den po dni až byly obě armády vyřazeny z boje. Ta druhá alsaská se po beznadějném obklíčení u Sedanu vzdala i s císařem v čele. Takto neuvěřitelně rychle si Napoleon naběhl a trvalo to pouhých šest týdnů. Nepřipomíná to něco? Francouzi sami sebe přesvědčovali, že jejich armáda je nedostižná a neporazitelná. Třetí francouzská republika z císařovy porážky zrozená se potom zoufale a neúspěšně snažila zadržet pronikající spojené německé armády do nitra Francie. Nakonec musela po kapitulaci řešit revoluční výbuch obyvatelstva vrcholící utopením Pařížské komuny v krvi, což je už jiná historie.
A příklad druhý, tentokrát domácí: Rusko-japonská válka 1904-5
Rusko už od 16. století expandovalo do asijské Sibiře, jehož počátek je spojen se jménem kozáckého atamana Jermaka. Až dosáhlo Tichého oceánu a pak nakonec nakrátko ještě i americké Aljašky. Roku 1896 se rozhodlo připojit tyto vzdálené državy železnicí a zahájilo stavbu nejdelší železnice světa – transsibiřské magistrály. A protože potřebovali připojit dálněvýchodní metropoli Vladivostok co nejdříve přičemž trasování čistě po ruském území na východ od Irkutska by prodloužilo výstavbu na neúnosně dlouhou dobu, tak pro urychlení připojení Vladivostoku uzavřelo Rusko smlouvu s tehdy už hodně slábnoucím čínským císařstvím, které souhlasilo se stavbou trati napříč Mandžuskem. (Dráha na sever od hraniční řeky Amuru do Chabarovska byla dokončena až roku 1916) Navíc si Rusko pronajalo na špici Liaotungského poloostrova nezamrzající přístav Port Artur pro základnu ruské Dálněvýchodní flotily. Toto vše naráželo na japonské zájmy, které se po překotné modernizaci země od roku 1865 poohlíželo po surovinových zdrojích a v Mandžusku na sebe ruské zájmy s japonskými tvrdě narážely. Ruská říše se potýkala s rozsáhlou nespokojeností a hrozbou revoluce. Četní rádci carovi našeptávali, že revoluční nálady může utlumit vítězná válčička. Ruská propaganda Japonce všemožně srážela a dehonestovala. Japonce nazývala makaky a vůbec, má-li říše trojnásobný počet obyvatel, tak v případném konfliktu není co řešit. Petrohradští a moskevští kořistníci se opájeli představami drancování mandžuského bohatství a dezinformovali málo schopného a apatického cara Mikuláše II. Japonci příliš nečekali a početně slabším loďstvem přepadli v únoru 1904 bez vyhlášení války nočním útokem torpédovek nic netušící ruskou flotilu na kotvách v Port Arturu. A tato ochromená flotila nebyla s to zabránit vysílání japonských pozemních jednotek na Liaotungský poloostrov a zahájení obléhání Port Arturu. Několik pokusů o její výpady skončilo porážkami a dalšími ztrátami. Zatím nedávno postavená magistrála sloužila k přepravě více než třistatisícové armády z evropské části obrovité říše na tak vzdálená bojiště. Vše bylo provázeno nezřízeným masovým opilstvím převážně mužického mužstva a rozsáhlou korupcí v zásobování. Smyčka kolem obléhaného Port Arturu se neúprosně utahovala; prakticky ve všech sraženích na souši i na moři ruské síly schytávaly jednu porážku za druhou. Vláda a nepříliš akční car Mikuláš II. se snažili nepříznivý vývoj zvrátit a rozhodli vyslat na pomoc flotilu z evropských vod. Ta černomořská nepřipadala v úvahu, protože pro ni byly úžiny Bospor a Dardanely Tureckem uzavřeny. Nezbývalo tedy než poslat flotilu baltickou. Ta v říjnu 1904 na plavbu kolem světa vyrazila. Britové jí zamezili kratší cestu Suezským průplavem, a tak musela plout kolem mysu Dobré naděje. Celá cesta trvala tři čtvrtě roku s nebetyčnými problémy s udržením nepříliš dobrého technického stavu lodí bez možnosti údržby na jakékoli základně stejně jako se samotným zajišťováním obrovského množství nezbytného uhlí. Admiralitou vynucené posílení další eskadrou, kterému viceadmirál Zinovij Rožděstvěnskij nebyl s to zabránit, a která celý přesun zdržela, přidalo do flotily málo užitečné lodě, zvané samotopky. Když byla flotila na Madagaskaru, tak přišla zpráva o kapitulaci Port Arturu. Takže její další plavba postrádala původní strategický zámysl; car ovšem rozhodl, že její úkol se mění na ovládnutí Japonského moře a cíl Vladivostok. Mezitím ruská armáda byla rozhodně poražena po neúspěšné obraně v takřka tři týdny trvající bitvě u Mukdenu. (dnes Šen-jang). V červnu 1905 se baltická flotila přejmenovaná na druhou dálněvýchodní přiblížila k přístupům do Japonského moře. Car sám se po tom všem utěšoval nadějemi, že početně silnější ruská flotila zvrátí výsledek války. V Cušimské úžině mezi Koreou a Japonskem na ni čekal admirál Heihačiru Tógó sice s nepatrně méně početnou flotilou, ovšem sestavenou z lodí modernějších a hlavně rychlejších, ovládaných výborně vycvičenými a motivovanými posádkami. Nebyla to bitva, ale výprask a masakr. Z 33 ruských lodí se do Vladivostoku dostaly pouze tři poškozené a několik, mezi nimi později proslavená Aurora jich uniklo a nechaly se internovat na Filipínách. Zbytek byl potopen nebo se vzdal. Japonci se po převzetí přeživších námořníků do zajetí nestačili divit, že ruští námořníci napadali své vlastní důstojníky, kterým Japonci byli nuceni poskytovat ochranu. Konečně morální stav posádek v ruském loďstvu dokládá dostatečně známá vzpoura na křižníku Potěmkin z černomořské flotily, která se odehrála ve stejné době a která se stala předlohou světoznámého němého filmu Sergeje Ejzenštejna.
A opět se můžeme ptát: Co dělaly carské tajné služby, zvané ochranka? Vyčerpaly svou invenci fabrikováním takových podvrhů jako byly nechvalně známé Protokoly sionských mudrců? Či sledováním revolučních nálad a pronásledováním revolucionářů? Anebo příslušníci nátlakových skupin kolem cara nechtěli slyšet varování? Revoluci tím stejně nezadusili. Konečně nesmyslný, nadmíru krvavý zásah petrohradské posádky proti pokojnému prosebnému procesí se stovkami mrtvých v lednu 1905, který vešel do dějin jako Krvavá neděle potvrdil, že v ruské říši obrazně řečeno nevěděla levá ruka, co dělá pravá. Japonská armáda utrpěla sice také obrovské ztráty a obě země byly finančně na dně, ale po cušimské pohromě i na ruské straně vůle k pokračování ve válce vyprchala. Konflikt ukončila iniciativa amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který uspořádal v USA mírová jednání. Sjednané mírové podmínky nakonec díky americkému zprostředkování nepředstavovaly pro Rusko až takovou katastrofu, jako výsledky na bojištích. Prezident Roosevelt si za to vysloužil ocenění Nobelovou cenou míru, ovšem USA přinejmenším pohoršení až nenávist Japonců, které vyústilo o 36 let později v přepadení Pearl Harbouru.
Co je na těchto příkladech z historie společného s dnešní Putinovou agresí proti Ukrajině? Překvapení všech vojenských odborníků a komentátorů, o laicích ani nemluvě, z nečekané až neuvěřitelné neschopností a bídné připravenosti ruských ozbrojených si. Navíc další překvapení agresora, že ani rusky mluvící Ukrajinci na východě země po nějakém osvobození ruskými soukmenovci ani náhodou neprahnou. Toto se zjevně podobá tomu, jak zkreslené měli informace sovětští okupanti při přepadení Československa v roce 1968. Jak mimo mísu byla Putinova výzva ukrajinským vojákům první den války Složte zbraně a jděte domů!
Takto končí většina diktátorů, jejichž mysl je plynule deformována dlouholetým vládnutím a postupným odtržením od reality. Tímto nejsou až tolik ohroženy letité demokracie, které mají délku funkčních období svých vrcholných exekutivních představitelů striktně omezeny buď přímo ústavně jako v USA nebo Francii či je to dáno nepsanými zvyklostmi jako ve Spojeném království, kde se o to nejdéle po deseti letech postarají vlastní strany. Před třemi desítkami let se o napravení tohoto stavu pokusil v Číně Teng Siao-pching a v Rusku po Gorbačovovi Jelcin. Navzdory slibnému obratu jak Putin a později jím zřejmě inspirovaný Si Ťin-pching se naneštěstí vrátili překročením ústavních omezení svých funkčních období k neomezené autokratické formě vlády. Protože se chce zjevně zapsat do dějin jako obnovitel ruského impéria podle vzoru Petra Velikého či Stalina, i když za strašnou cenu. Ví přitom velice dobře, že všelidovou válku z těchto krvavých masakrů si nemůže dovolit, jinak by určitě onen kanónenfutr reagoval jako vojáci francouzské armády v roce 1917 po třech letech nezřízeného prolévání krve, i ruský mužik podněcovaný bolševiky v roce 1917 ze stejného důvodu. Nezbývá všem evropským státům a nejvíce těm ve střední a východní Evropě, být ve střehu. Rozhodně to není jenom zástupný konflikt Ruska s USA; dosáhnout zásadního oslabení agresivního Ruska je v zájmu všech zemí v Evropě a těch na jejím východě, tedy i nás, o to víc.
Známý americký publicista z minulých dob Walter Lippman napsal v roce 1945 stručnou publikaci Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států. Z této knížky na závěr vypíchnu tuto dnes stále platnou myšlenku: Byť několikrát ve společných dějinách z čistě pragmatických důvodů v dobé vážných krizí Rusko USA podpořilo,
Tedy poprvé během americké války za nezávislost koncem 18. století, kdy se vzhledem k rozehrané diplomatické hře připojilo k Francii, aby co nejvíce oslabilo Velkou Británii, byť tato byla vlastně o mnoho liberálnější, než despocie říší Kateřiny Veliké a francouzských Bourbonů. A podruhé v době největší krize americké občanské války v roce 1863, kdy Británie a Francie Napoleona III. už už stály ne pokraji diplomatického uznání jižní odštěpenecké Konfederace vyjádřily podporu jednotě Spojených Států a aby to mělo patřičný důraz, tak do New Yorku a San Francisca připluly na přátelskou návštěvu lodě baltické potažmo tichomořské eskadry. Navíc není třeba připomínat okolnostmi vynucené americko-sovětské spojenectví za druhé světové války.
I tak dle Waltera Lippmana Spojené státy ve své společné historii nikdy neměly rády vlády, kterým Rusové dovolili, aby jim vládly. Což je naneštěstí platné doposud.
