Článek
Život Charlese de Gaulla je poměrně známý; jeho role důstojníka francouzské armády, pomalý hodnostní i funkční postup mezi válkami. A potom samozřejmě nesmíření se s kapitulací po debaklu v roce a výhradně jím samotným iniciovaný vznik Svobodné Francie. Osvobození Francie a její návrat mezi velmoci. Odchod do soukromí, návrat do politického života v roce 1958, pátá republika a deset let presidentem. Odstoupení a úmrtí v roce 1970 třináct dní před dosažením osmdesátky.
Co ovšem je skoro neznámé, je mládí a první světová válka. Charles de Gaulle z konzervativní katolické rodiny je od mládí velmi vlastenecky orientován a o své vojenské budoucnosti nemá pochyb. Po absolvování jezuitského gymnázia se snaží o přijetí na prestižní vojenskou akademii Saint Cyr. Přestože levicové vlády uzákonily všem uchazečům povinnost roční služby u běžného útvaru, de Gaulle bez reptání odslouží tento rok mezi běžnými Francouzi všech sociálních vrstev. Saint Cyr absolvuje výtečně a patří do skupiny absolventů s právem osobního výběru prvního služebního přidělení. A de Gaulle volí překvapivě 33. pluk řadové pěchoty. Důvodem je, že pluku velí plukovník Philippe Pétain, důstojník, jehož neortodoxní názory na výzbroj, výcvik i taktiku rezonují v širších armádních kruzích dalece mimo jeho samotný útvar. Schyluje se k vypuknutí války a poručík de Gaulle se ocitne v katastrofální bitvě na hranicích a při boji u Dinantu je raněn ještě před následným zázrakem na Marně.
Po vyléčení nastoupí zpět ke svému útvaru, je povýšen na kapitána a jmenován velitelem desáté roty. Na začátku léta 1916 je jeho pluk vyslán do verdunského pekla a to konkrétně na v té chvíli snad nejšílenější pozici pod pevností Douamont, právě dobyté Němci. Jednotky pluku jsou napadeny německou protiztečí a kapitán de Gaulle musí vydat onen nejzoufalejší rozkaz, tedy k zaujmutí kruhové obrany s nasazenými bodáky. Z francouzských linií pozorovali masakr zbytků desáté roty a to, jak takřka dvoumetrová postava kapitána se skácí. Je prohlášen za mrtvého a jeho mentor, tehdy už generál Pétain velící obraně Verdunu, podepisuje de Gaullův nekrolog loučící se s vynikajícím a statečným důstojníkem. Rodina za mrtvého nechá sloužit zádušní mši. Kapitán de Gaulle ovšem tento masakr přežil. V boji muže proti muži mu bylo protivníkem probodnuto bodákem stehno. Následovalo dva a čtvrt roku v německém zajateckém táboře, kde se mj. setká s ruským důstojníkem, který se jmenuje Tuchačevskij. Několikrát se pokusí o útěk, ovšem jeho dvoumetrová postava už jenom s ohledem na možnosti oblečení jej opakovaně zradí.
A s touto zkušeností v roce 1958, krátce poté co se stane presidentem, tak k překvapení celého světa zahájí souběžně s řešením závažných domácích i mezinárodně politických problémů nekompromisně proces francouzsko-německého usmíření, navzdory nekonečnému nepřátelství, vrcholící v krvavých válkách 1870-1. 1914-18 i 1939-45. V osobě zprvu, tedy samozřejmě ne nepříjemně zaskočeného stařičkého německého kancléře Konráda Adenauera nakonec nachází dobrého spoluhráče. Při návštěvě tehdy západního Německa objede největší města, pronáší dobrou němčinou usmiřovací projevy, které jsou německou veřejností víc než dobře přijímány. A to v době, kdy je více než dost pamětníků ještě i první světové války, nemluvě o před pouhými třinácti lety skončené války druhé.
Postavme tedy postoj tohoto vskutku nadčasového vojáka a státníka světového formátu proti naším dvěma ex-presidentům, když navíc od oněch traumatizujících událostí uplynulo ne třináct, ale osmdesát let! Že tyto skomírající bubáky mají tu drzost oživovat kreatury typu Tomia Okamury a Jindřich Rajchla, to se pochopit ještě dá. Už jenom jak jinak si zajistit voličskou základnu, umožňující přisátí na finanční zdroje z voleb podle úspěšného vzoru nechvalně známého Miroslava Sládka z devadesátých let. Ale že se na tom podílejí jak Václav Klaus svým uhlazeným populismem maskovaným jeho profesorskou dikcí, tak i zejména Miloš Zeman, který má zjevně potřebu potvrdit i zpětně to nejhorší ze svého ostudného desetiletého presidentství, to mi tedy rozum opravdu nebere. Samozřejmě i včetně lavírování Andreje Babiše zkoumajícího nasliněným prstem odkud vítr vane podle vzoru uvedeného v život Jiřím Paroubkem. V jakém to je kontrastu s projevy jihomoravského hejtmana Jana Grolicha a brněnské primátorky Markéty Vaňkové!
