Článek
- kromě normálního telefonu, určeného jen pro vyvolené, byly ještě dvě skupiny: linka podvojná, o kterou jste se dělili se sousedem-pokud nebyl dement, tak to šlo - a tzv. skupinka, kde bylo 9, možná 10 účastníků, tam ovšem to bylo husté, zvednutí sluchátka 30 hal. a mohli jste se vykecávat do libosti, užvaněné baby, děcka, poslouchající pohádky a co nejhoršího - špatně pověšené sluchátko, to pak trvalo hodiny
- měziměstské hovory
a) 102 a čekáte do aleluja
b) 102 a možná ještě další - PILNĚ - dvojnásobná, už tak dost mastná sazba
c) dtto - BLESKEM - pětinásobná sazba
d) potom šlo ovšem dát ještě hovor na tzv. VÝZVU, to šlo i spojit se s lidmi, kteří telefon vůbec neměli a to k sousedům či na poštu. Prostě jim někdo sdělil, že třeba mají výzvu tam a tam a v kolik hodin
telefonní budka: byla nejen za 1 korunu, ale před tím i na 25 haléřové mince a také byly doby, kdy jste si - nevím už kde, snad v trafice - museli koupit známku či žeton. Musím zmínit isysrém s tlačítkem, kde jste hodili pětadvacetník a ozval se volaný, ovšemvás bylo slyšet až po stisknutí tlačítka. možná tomu nebudete věři, ale i ten pětadvacetník lidé šetřili (kolem roku 1958) a to tak, že jste měli třeba koupit lístky do kina a nebylo jasné, jestli na 17:30 či 20:00. Partner vám zavolal v určenou dobu z budky, vy jste řekli 20:00, on zavěsil a pětadvacetník vypadl. Máti pracovala na telefonní ústředně ( co se strkaly banánky do patřičné linky) a když to zazvonilo, oba zvedla sluchátko a nic, tak volala:
je li to v budce, zmáčkni knoflík…
