Článek
Hluboká noc mě má ve své moci. Něžně mě ukolébala jako matka nemluvně a přikryla mě peřinou utkanou z hedvábné tmy. Zdá se mi sen. Začíná docela obyčejně. Jsem doma v kuchyni a chci se napít. Do ruky uchopím sklenici a naplním ji vodou z kohoutku tak studenou, že se sklo nádoby okamžitě orosí. Zvedám sklenici k ústům. Ale náhle se nedokážu pohnout. Celá moje bytost ztuhla v živoucí sochu. A přestože nedokážu otočit hlavou, vnitřním smyslem za sebou rozpoznávám cizí přítomnost. Čiší z ní nenávist a nepřátelství. Zachvátí mě pocit hrůzy. Vím, že ta věc za mnou mi chce ublížit. A dokáže to. Tím jsem si naprosto jistý.
Uvědomím si, že najednou vnímám sen z perspektivy třetí osoby - pozorovatele. Stále napojený na své druhé já, ale mimo. Jako postavička v počítačové hře. A vidím za sebou postavu. Detaily nedokážu zachytit. Vypadá jako člověk, ale není. Čistá esence zla. A najednou je mi jasné, co musím udělat. Musím se probudit. Tohle je sen. Noční můra. Chci zakřičet. Nejde to. Mám zkamenělé hrdlo. Zkusím to znovu. Tentokrát ze mě vyjde přidušené zakňourání. Už jsem blízko. Napnu všechny síly. Zhluboka se nadechnu, seberu se, zatnu střed těla a hrdlo mi naplní energie mocného lvího řevu, který mě jako záchranné lano vytáhne ze zlého snu.
Otevřu oči, tentokrát ve skutečném světě. V uších mi ještě doznívá ozvěna křiku, které moje tělo vydalo i v realitě. Byl to jen sen, opakuji si. Okraje mého vědomí jsou stále změkčené spánkem. Ale pocit cizí přítomnosti nezmizel. Stále tu je. Otevřu proto oči a mžourám do černé tmy. Vše se zdá být v pořádku. Až na to, že se přímo nade mnou vznáší u stropu černota. Není pevně ohraničená. Vypadá jako mrak, nebo průsvitný černý závoj vznášející se ve vzduchu. Nejtemnější čerň v temnotě noci. Můj pocit hrůzy se vrátí a znásobí.
„Jdi pryč,“ zašeptám. Temný mrak neodpoví. Jen tam je a vyčkává. Vychutnává si můj strach. Rukou se snažím nahmatat vypínač od lampičky. Nakonec se mi to podaří. Ložnici zaplní měkké světlo, které zaplaší veškerou temnotu. Zůstávají jen stíny jako připomínka. Ale pocit zla zmizel. Přestože se pořád bojím, vnitřně cítím, že jsem už v bezpečí. Kouknu se na telefon. Jsou dvě minuty po třetí hodině. Hodině ďábla.
Stalo se vám někdy něco podobného? Já mám podobných zážitků požehnaně. Dokonce tolik, že jsem tomu „mraku“ dal jméno, které ho dokonale vystihuje. Noční můra. Za svůj život jsem se samozřejmě setkal s různými druhy vysvětlení. Spánková paralýza, halucinace, sen nebo hra stínů. A všechno dává dokonalý smysl. Až na to, že je tam vždycky malý detail, který dané vysvětlení zpochybňuje. Například u spánkové paralýzy je to fakt, že se můžu hýbat. Tak tedy hra stínů? Možná. Ale na to se ten mrak pohybuje a chová příliš plasticky a reálně. Naštěstí jsem od toho měl už nějakou dobu pokoj. A vlastně na to téměř zapomněl. Až donedávna.
Zrovna jsem začal poslouchat novou audioknihu, která vypráví o životě dvou nejznámějších démonologů Eda a Lorraine Warrenových. Pokud vám tato jména nic neříkají, podívejte se na film V zajetí démonů a pochopíte.
Lorraine Warren
Ve zkratce – jedná se o manželský pár, který se za svůj život setkal s desítkami případů strašení, posedlosti a nad jejich příběhy zůstává rozum stát. A jak tak poslouchám jejich jednotlivé případy včetně toho nejznámějšího, který se týká panenky Annabelle, říkám si: „To je hloupost. Tomu nevěřím.“ Dokud se nedostanou k jedné konkrétní pasáži. Mluví v ní o stínu. O démonické přítomnosti, která se zhmotnila v podobě černého mraku. Okamžitě jsem zpozorněl. Bylo toho totiž víc. Například o tom pocitu nenávisti, o čiré hrůze. O tom, že světlo těmto bytostem rozhodně nepomáhá. A také o třetí hodině ranní, která je údajně časem ďábelských rejdů.
Ale nechápejte mě špatně. V boha a ani ďábla nevěřím. Považuji je za snahu lidí si ospravedlnit jevy přírody, a především za nástroj útlaku a kontroly mas. Zároveň si ale také myslím, že jsou věci vymykající se běžnému chápání. Jako když si začnete broukat písničku a ta po chvilce začne hrát v rádiu. Na někoho pomyslíte a ten člověk vám zavolá. Nebo naopak že jsou místa, na kterých vám není dobře, kde se stalo něco zlého. Že jsou lidé, kteří se na vás usmívají, ale v jejich očích se blýská cosi zkaženého.
Pokud tedy máte podobné zážitky, netvrdím, že za to mohou démoni v biblickém slova smyslu. Zachovejme si kritické myšlení. Ale pokud chcete pár rad, co s tím dělat, tak ta nejdůležitější je se přestat bát. Nedávejte tomu větší váhu, než si to zaslouží. Pokud by měli Ed s Lorraine pravdu, tyto věci se vaším strachem živí. Takže jim ho nesmíte dopřát. Rozsviťte si, prodýchejte to a zkuste si zlý sen zesměšnit. Pokud máte pocit, že potřebujete nějaký rituální kalibr, tak sáhněte po lapači snů. Nejen že hezky vypadá, ale síťka, kterou oplývá, by měla zachytit zlé sny a pustit k vám jen ty dobré. Také pomáhá zapálit bílou šalvěj. Její kouř prý dokáže očistit domov od zlých duchů. Také pomáhá nasypat do koutů v domě sůl. Ta zas pohltí negativní energii. Jen ji pak už nesmíte použít. Po pár dnech se jí zbavte – vysypte ji do sáčku a odneste rovnou ven do popelnice. Přeji vám dobrou noc a ať se vám něco pěkného zdá :)
