Útrapy potomků Josefa Čady odsouzeného za údajnou kolaboraci v roce 1948

Rád bych podal svědectví o tom, jak se rodina Josefa Čady, továrníka z Chrástu u Plzně potýkala s důsledky jeho odsouzení lidovým soudem v Plzni v roce 1948 za údajnou kolaboraci s Němci v době protektorátu. Moje svědectví čerpá z informačního pole v pozůstalých dokumentech, které jsem v roce 1978 převzal po jeho smrti včetně Rodinné kroniky a následných soudních rozhodnutí, korespondence a spisů.

Josef Čada se narodil v roce 1893 a pocházel z rolnické rodiny, jejíž půdní držba chalupníků byla do 12 ha zemědělské půdy. Vyučil se v sousední vesnici Dýšina v zámečnickém řemesle a pak pracoval v plzeňské Škodovce. Po roce 1918 se osamostatnil, začal podnikat jako zámečník a instalatér.  Brzy měl zaměstnance a malou továrnu na výrobu cementářských výrobků, mrazících boxů a později pístních kroužků. To už měl postavené dílny, cihlárnu a disponoval širokým parkem vozidel. Zemědělské hospodářství pronajal a plně se věnoval podnikání. Byl pracovitý a vynalézavý a to byly vlastnosti, které jej předurčovali k ekonomickému růstu podle Masarykových představ o nově vzniklé republice. Nečekal výhody a bohatství. Prostě poctivě pracoval a bavilo ho to. Trochu problém byl, že vyžadoval poctivou práci i od druhých.

Všechno fingovalo až do roku 1938, kdy na dědu byl nátlak, tak jako na všechny podnikatele v protektorátu podílet se na vojenské výrobě. Vše řídily Úřady práce, které vydávaly příkazy a prováděli kontroly pro potřeby válečného hospodářství Říše. Vedle Gestapa se úřady práce staly nejnenáviděnějším a nejobávanějším symbolem nacistického okupačního režimu. Kdo měl absence v práci, byl těmito úřady popotahován. A tak tomu bylo i v případě podniku Čada. I zde se našli zaměstnanci, kteří neplnili své pracovní povinnosti, bez ohledu na politický režim.

V roce 1946 po osvobození byl na udání bývalých zaměstnanců předvolán k soudu a obviněn ze spolupráce s Němci. Trestní nalézací komise Okresního národního výboru Plzeň venkov jeho vinu neshledala a byl ospravedlněn. Naopak vyšlo najevo, že zachránil několik totálně nasazených mladých lidí z deportace do pracovních táborů v Německu a podporoval několik rodin pronásledovaných nacisty. Děda byl zproštěn všech udání a obvinění.

Jelikož se politická situace v roce 1947 zhoršovala jeho nejstarší dcera emigrovala při svatební cestě do USA. Nezletilého syna Josefa Čadu rodina přestěhovala na Slovensko, aby dokončil střední školu.  Po návratu v roce 1950 nastoupil k PTP (pomocné prapory).

V prosinci 1948 byl děda znovu obžalován za stejná obvinění jako v roce 1946. Jeho právní zástupce byl jeden den před soudním řízení odvolán jinému, kterého určil soud. Vzhledem k tomu, že počet zaměstnanců podniku byl nižší než 50 osob, nezbývalo soudcům nežli prohlásit dědu za kolaboranta, aby se dostali k jeho majetku. Majetek však byl dědou převeden na děti, ale soudruzi provedli výmaz z katastru nemovitostí zpět na Čadu a odsouzenému kolaborantovi byl veškerý majetek včetně movitých a osobních věcí zabaven. Šel do kriminálu na tři roky života.

Rodina byla vystěhovaná i ze soukromé vlastí vily a přestěhovaná do přízemního domku poblíž kravína. Ale i tam pronásledovali komunisté samotnou babičku a obvinili jí, že rozbila vybavení místnosti. V roce 1952, když jsem se narodil, skončila moje babička Marie Čadová pod koly vlaku. Bylo toho na ní moc.

Po pražském jaru 1968 podal děda Josef Čada žádost o rehabilitaci očistné komisi. Tehdy se oživil rehabilitační zákon ze sedmdesátých let. Aspoň na chvíli. Děda věděl, že majetek zpátky nedostane, na to byl socialismus s lidskou tváří krátký. Ale chtěl se očistit před svými vnuky. Jak se vyjádřil. Jednoho dne přišel k nám domů a sdělil nám, že jeho případ byl přidělen tomu samému soudci jako v roce 1948 a tak svoji žádost stáhl zpět.

Děda nastoupil jako zámečník do Kovohutí v Hrádku u Rokycan. Jak začal, tak skončil. Stal se váženým odborníkem, který měl desítky zlepšovacích návrhů a vynálezů v oboru strojnictví. Přivydělal si k důchodu, který jako třídní nepřítel 400 Kčs. Umírá v roce 1978 po druhém infarktu. Svědci chrásteckých rodáků dodnes tvrdí, že děda byl odborník, bezúhonný pracant, který chtěl mít všechno v pořádku a držel se předpisů.

Paradoxně nedošlo k rehabilitaci dědy ani po roce 1989. Najatý právník mým strýcem sám zpochybnil práva pana Čady na zproštění viny. No, ona celá sametová revoluce dopadla troch jinak, než jsme si představovali…

Myslím, nebo jsem spíše přesvědčen, že osobní spis o mně byl založen příslušným kádrovákem již v mém prenatálním životě. O mém údělu vystrčeného z hnízda kukačkou jsem sice při narození nevěděl, ale postupně jsem sbíral a třídil informace. Začalo to slavností, když jsem byl v roce 1952 pokřtěn v Korandově sboru Českobratrské církve evangelické. Ale pak jsme se vrátili do Ejpovic, kde jsme bydleli ve vesnickém stavení. Všichni pohromadě v jedné místnosti. Přes chodbu byly kravičky.

Do obecní školy jsem chodil v Chrástu. Do Jisker ani Pionýra jsem nebyl přijat a rudý šátek jsem neměl. Ze základní školy jsem nedostal doporučení na střední školu, protože jsem nebyl studijní typ a na vysokou školu mi také nedoporučili i když jsem vystudoval s dobrým prospěchem…Pak se divila přednášející na vysoké škole, jak jsem se mohl s takovými kádrovými papíry dostat na školu. Chápu ty ženy, byly zodpovědné za to, aby neproklouzl ani jeden z potomků továrníka.

A na vojenské katedře mi to všechno sečetli a dali mi jako absolventovi hodnost vojína. Na vojně jsem byl v bývalém táboře pro odsun Židů v Seredi a při přijímači na mě řval jakýsi politruk, před nastoupenou četou, že ví kde žije moje teta a kde bydlí v USA a že si telefonujeme a píšeme dopisy. Na každého z této zvláštní čety třídních nepřátel byl nasazen slovenský absolvent, člen strany.

Pochopil jsem, že se pohybuji na nepřátelském území a začal jsem se učit být ostražitý. Ano, prožil jsem 40 let života vyplašeného ptáčete, které bylo vystrčeno z hnízda kukačkou. Říká se tomu strategie hnízdního parazitismu. Kukačka je hloupá a líná postavit si svoje vlastní hnízdo pro své děti a poctivě se o ně postarat. Nejenom že krade a podvádí, ale terorizuje ostatní, odstraňuje jejich děti a sobecky se věnuje jen svému.

Ale i tak jsem měl určité hranice ostražitosti, které jsem přestoupil. Jako když jsem čtyřikrát odmítl vstoupit do strany a spoléhal na zástupce ředitele, který byl slušný člověk. Nemohl jsem sice jako vědecký pracovník studovat, protože mojí žádost o studium na kandidáta věd Obvodní výbor KSČ Praha 6 zamítl. Nevadí, doktorát jsem dodělal po roce 1989. Vrchol mého přestoupení hranice ostražitosti byl, když jsem si stěžoval, že mi zaměstnavatel zapsal do Svazu přátel SSSR. Donutili mi požádat písemně o vyškrtnutí. Když jsem v roce 1989 přebíral osobní spis na kádrovém oddělení zaměstnavatele, otevřeli trezor, vyndali desky s mým jménem a ty byly prázdné. Takový byl samet.

Pak přišla Sametová revoluce. Klíči jsem nezvonil. To není můj styl. Přišli za mnou, jestli bych nepomohl s nápravou křivd na vlastnících půdy a zemědělského majetku včetně zbídačené krajiny v rozhodném období 1948-1989. To se nedalo odmítnout. Zjistil jsem, jak jsem při svém údělu paběrkáře naplnil lis. A tak jsem strávil období privatizace, restitucí a transformací jako vrchní rada a podepisoval jsem stovky, možná tisíce rozhodnutí, která se zapisovala do katastru nemovitostí při obnově vlastnictví neprávem odňaté půdy, budov a provedených pozemkových úprav, které pomáhali hospodařit vlastníkům a farmářům.

Prožíval jsem tehdy jakousi satisfakci za ty všechny perzekuované. Ale co teď? Půdu skoupili oligarchové z ciziny a jako soudní znalec musím obhajovat půdu před zločinci, kteří jí rabují. Nevím, jestli by se to dědovi líbilo. A mé děti? Také nevím. Ale jsem rád, že jsem u toho byl. Jen tu továrnu, co z ní udělali soudruzi Traktorovou stanici, vlastní zase někdo cizí… Kukačka se vrátila a zase si sedla do našeho hnízda…

Tento příběh třech generací potomků Josefa Čady podnikatele z Chrástu u Plzně postižených totalitním režimem jsem dopsal jako pokračování článku Marcela Berana z 3. 1. 2026 Josef Čada - strasti malého podnikatele v protektorátu i po něm. Je vzácné a velmi poučné, když mladá generace se zajímá o historii, která má dosah do současnosti. Ano, kdo nechce znát minulost, toho ona dožene. Totalitní režimy se vyznačují tím, že důsledně pronásledují potomky zlikvidovaných nepřátel. Každá státní moc má své tajné služby a svůj establishment a je to jedno na jakém místě Země se tyto sociálněpolitické procesy dějí.

Současná liberální demokracie ve světe slábne a osobní svoboda je v ohrožení. Hodnoty se hroutí. Identita jedince a jeho lidská práva upadají v zapomnění. Jen ten, kdo nechce znát minulost to nechápe a říká, že je to strašení. Už ve starověkém Řecku měli problémy udržet demokracii při životě. Kéž je tento příběh poučením pro větší ostražitost. Pohybujeme se zase na nepřátelském území. Většina populace nečte příběhy a minulost je jim neznámá. Děsí mne, když novináři, politici a veřejnost neví, že zák. č. 198/93 Sb. „O protiprávnosti komunistického režimu a podporu proti němu“ je stále platný a závazný. Jeho § č. 1  uvádí: Komunistický režim a ti, kdo ho aktivně provozovali, jsou plně zodpovědní za zločiny uvedené v odstavci a-f. Režim založený na komunistické ideologii byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.