Článek
Česko potřebuje nové zdroje elektřiny, které nás podrží, až skončí uhelné elektrárny. Stát jim proto chce platit za to, že budou připravené naskočit, když nebude dost klasických zdrojů. O desítky miliard korun mají firmy soutěžit. Ministerstvo průmyslu ale soutěž teď za pochodu odkládá a přepisuje pravidla, protože firmám nevyhovovaly podmínky, které vymyslelo.
A já z toho mám silné déjà vu.
Nedávná aukce na větrné elektrárny byla napsaná tak, že se do ní reálně mohli přihlásit jen ti, kdo už měli projekt v pokročilé fázi přípravy. Stát nabídl podporu pro 360 MW, přihlásilo se jen 242,5 MW. Uspěli všichni, kdo splnil formální podmínky. A když nemáte konkurenci, řeknete si o cenu u horní hranice limitu. Divit se tomu je jako divit se, že voda teče z kopce. A přesto to ministr Havlíček v předvolební debatě použije jako argument proti větrníkům 🤦.
Teď předvádí MPO pod Havlíčkem totéž u aukce záložních zdrojů v rámci kapacitního mechanismu. To jsou peníze pro elektrárny, které mají naskočit, když elektřiny není dost. Investorům připadal termín příliš krátký a pravidla složitá. Ministerstvo proto začalo lavírovat, že rok 2030 se už „nezdá tak urgentní“, ačkoliv na varování ČEPSu, že kolem roku 2030 můžeme být závislí na dovozu, se zatím nic zásadního nezměnilo.
Tak hlavně, že ceny energií jsou u nás přece „nízké“. A to máme z pekla štěstí, že se Němci nerozhodli rozdělit svůj trh s elektřinou na cenové zóny. Dnešní jedna velká zóna totiž znamená, že levný vítr ze severu tlačí dolů cenu celého Německa, včetně Saska a Bavorska za našimi humny. Po rozdělení by jih Německa citelně zdražil, což by vytvořilo tlak na zdražení elektřiny i u nás.
A přesto na sítích dál koluje nesmyslný mýtus: „Drahou elektřinu máme proto, že tu naši levnou prodáváme na lipskou burzu“. Jen je to přesně naopak. Zaprvé, ačkoliv jsme stále ještě čistými vývozci, z Německa elektřinu v součtu dovážíme, loni to bylo čistě 4,2 TWh. A německý proud je v průměru levnější: na denním trhu loni Česko zhruba 97 €/MWh, Německo zhruba 90 €/MWh. A ten rozdíl se dlouhodobě zvětšuje: v roce 2018 to bylo zhruba euro a půl, loni už přes sedm eur. Důvod je jednoduchý. Díky větru a slunci má Německo víc hodin, kdy silovou cenu elektřiny neurčuje drahá fosilní elektrárna. Na rozdíl od nás, kde naopak dražší fosil tlačí ceny nahoru pro domácnosti a firmy a stát vznik nových zdrojů aktivně brzdí.
Problém není v Lipsku. Problém je v Praze, na ministerstvu, které neumí napsat regulatorní pravidla ani soutěž tak, aby se o veřejné peníze férově přetahovalo hodně investorů, včetně zahraničních, a v Česku tak vznikaly nové levné zdroje. Zatím jdeme jistou cestou ke srovnatelně dražší elektřině a k bobtnajícím dotacím, kterými budeme systém podpírat. A zaplatíme to všichni.
