Článek
Když mi před dvaceti lety zemřela babička, neměla jsem chuť žít. Nedovedla jsem si představit svou další existenci bez člověka, který byl pro mě něco jako pozemský anděl. A to i přesto, že jsem tou dobou byla šťastně vdaná, narodili se nám dva úžasní kluci a splnil se můj velký sen – přestěhovali jsme se na venkov do krásného domu se zahradou… Měla jsem rodinu, lásku, domov, zdraví - a bláhovou víru, že tahle pohádka potrvá navěky.
Babiččin odchod mě zlomil, tím spíš, že přišel nečekaně. V jednu chvíli jsme spolu ještě normálně mluvily, smály se a plánovaly její návštěvu u nás, a za týden bylo všechno jinak. Odjela tehdy do nemocnice na běžné vyšetření kvůli stále sílícím bolestem zad, ale domů se už nevrátila. Ukázalo se, že skutečnou příčinou jejích potíží je nádor slinivky, který zatím dorostl zlověstných rozměrů. Když mi to tenkrát maminka oznámila, nemohla jsem uvěřit. Moje babička? Moje milovaná babička že by měla umřít?!? Bylo to jako uvíznout uprostřed děsivé noční můry. Tak zoufale jsem si přála se probudit! Lékaři jí dávali půl roku života. Bohužel se přepočítali o týden a pět měsíců.
Měla k nám přijet ještě před tím osudovým vyšetřením. Necítila se ale dobře, proto mi zavolala a omlouvala se, že nedorazí. Jako bych už tehdy vytušila blížící se katastrofu. „Babičko, prosím tě, přijeď, postarám se o tebe, budeš tady jako v bavlnce, uvidíš,“ žadonila jsem do telefonu a polykala horké slzy, které se mi rozlévaly po tvářích a nešly zastavit. Můj rozum si to nedokázal zdůvodnit. Srdce ale už vědělo.
Okamžitě jsem se za ní rozjela do nemocnice. Chtěla jsem jí být nablízku, potěšit ji, podpořit, říct, jak moc ji mám ráda a ať se nebojí, že to všechno společně nějak zvládneme. Když jsem ji spatřila, nezmohla jsem se na jediné slovo. Sice jí už táhlo na pětaosmdesát, ale na svůj věk nikdy nevypadala. Chodila pěkně oblečená, měla vždy pečlivě upravené vlasy a jenom malé vějířky vrásek kolem očí. Byly modré jako pomněnky a uměly se tak krásně usmívat, až z toho člověku jihlo srdce. Teď ale přede mnou stála vychrtlá žena s propadlými tvářemi, popelavě šedou kůží, bezbarvými rty a rozcuchaným chomáčkem vlasů, jež připomínaly spíš chmýří čerstvě narozených ptáčat. Nepatrný věchýtek, který sebemenší závan větru odvane kamsi do nenávratna…
Babičku jsem v nemocnici navštívila pouze dvakrát. Dělilo nás od sebe bezmála sto kilometrů, kluci byli ještě malí, nedalo se s nimi moc cestovat. Při našem druhém setkání už jenom ležela. Neměla sílu ani sedět opřená o polštář. Tušila jsem, že konec je blízko. Snažila jsem se nedat na sobě znát hluboké zoufalství, které mě spalovalo. Přisedla jsem si k ní na postel, hladila ji po ruce a vyprávěla o dětech, o domě, o zahrádce… a ze všech sil zadržovala slzy, které mě pálily pod víčky. Potom jsem jí namazala nohy indulonou, měla je, chudák, vysušené jako starý pergamen, a natáhla vlněné podkolenky, protože si stěžovala, že je jí zima. Vzpomínám si, s jak nesmírnou něhou jsem se babičky dotýkala. Byl v tom cosi skoro až posvátného a já si přála, aby ten okamžik trval věčně. Když jsme se loučily, podívala se na mě a zašeptala: „Děvenko moje, myslíš, že ještě někdy uvidím sluníčko?“ Právě končil listopad a nebe za oknem bylo ocelově šedé. „Uvidíš, babičko, to víš, že uvidíš,“ odpověděla jsem a v duchu dodala: „Jenom už nebude z tohoto světa.“
Tři dny nato umřela. Najednou mě nic z toho, co jsem měla, netěšilo ani nezajímalo. Rodina, dům, přátelé… Chtěla jsem být s ní. Odejít za svou milovanou babičkou a položit jí hlavu do klína. Jedině tam jsem se cítila šťastná a v bezpečí. Kromě toho jsem si stále dokola vyčítala, že jsem s ní nebyla až do konce, nedržela ji za ruku až do poslední chvíle, neřekla jí, co všechno pro mě znamená a jak moc ji miluju. Pocity viny a bezmoci časem přerostly ve fyzickou bolest, která se stávala nesnesitelnou… Následující dva roky si vybavuju jen mlhavě. Propadla jsem se do těžkých depresí. Fungovala jsem na autopilota, bez emocí, pocitů, plánů a nadějí. Nevím, jak by to všechno dopadlo, kdyby se nestal ten zázrak. Zázrak, o kterém vím, že ho „zařídila“ babička přímo z nebe.
Jedné noci se mi zdál sen, který mě probral ze smrtící paralýzy, ale zároveň rozjitřil ránu, co se ještě nestihla zahojit. Setkala jsem se v něm znovu s babičkou. Jako bychom se spolu vrátily v čase – do doby, kdy se dozvěděla tu strašlivou diagnózu. Byla v šoku, vyděšená, zoufalá. Měla hrozný strach z toho, co přijde. Seděly jsme spolu v maličké kuchyni v její útulné garsonce. Ještě teď vidím bílý ubrus s cibulákovým modrotiskem, který co chvíli pečlivě uhlazovala drobnou štíhlou rukou. Tiše plakala, já ji objímala, konejšila a hladila po vlasech. Probudila jsem se s hlavou na polštáři promáčeném od slz. Stará bolest udeřila v plné síle, ale aspoň jsme mohly být chvilku spolu. Vzpomínka na vzájemné doteky jako by mě postrčila zpátky k životu.
Během dalšího roku se mi zdálo asi dvacet podobných snů. V tajuplných nočních obrazech se odvíjel příběh všeho, co jsme s babičkou nestihly prožít. První část snů byla poznamenána smutkem, strachem, vzdorem, popíráním. Probouzela jsem se ještě zoufalejší než předtím, ale postupně jsem začala tušit, že nejde o náhodu. Že to všechno má svůj hluboký smysl. Později se charakter snů proměnil. Už jsem se s babičkou nevídala u ní doma, ale potkávaly jsme se v nemocnici. Povídaly jsme si, vzpomínaly, předčítala jsem jí příběhy z románů, nosila jí mandarinky a její oblíbené laskonky a sledovala, jak postupně slábne. Už nebyla vyděšená, už se nezlobila a nežehrala na osud. Časem se dokonce zklidnila natolik, že se i navzdory své nemoci dokázala zasmát. Jako by se smířila s tím, co nevyhnutelně musí nastat, jako by uzavřela příměří se smrtí… Také já v té době zažívala velké změny. Začala se mi vracet chuť do života. Deprese zvolna odeznívaly a já si po dlouhém čase zase všimla toho, jak krásně voní gardénie v truhlíku za oknem a jak se v našem zahradním jezírku třpytí zlatí karásci…
Poslední sen byl jiný než všechny předchozí a já věděla, že oznamuje naše rozloučení. Seděly jsme s babičkou v nádherné zahradě, v pohodlných proutěných lenoškách, a povídaly si jako dvě nejlepší kamarádky, které se teď na chvilku rozejdou, aby se brzy znovu setkaly. Nebyla v tom ani stopa smutku, ba naopak. Babička se smála a žertovala. Vypadala mnohem mladší, než jak jsem si ji pamatovala. Celá doslova zářila. Pak přišel střih a já se rázem ocitla v čarokrásném lese. Klečela jsem v hedvábné trávě a na tváři cítila doteky ranních paprsků, které si nesměle razily cestu korunami stromů. Byly neskonale něžné a osvobozující. Hladily mě tak dlouho, až vysušily i tu poslední slzu. Když jsem se vzbudila, zůstala jsem ještě chvíli ležet se zavřenýma očima, abych si naplno vychutnala kouzlo toho výjimečného okamžiku. A naposledy zašeptala „sbohem“ milované babičce. Nebo spíš „na shledanou“. Jako poděkování i jako příslib…
