Článek
Tenhle zážitek jsem si odvezla z jedné malebné vísky v jižních Čechách, kam jsme se s manželem vydali na víkend hlubinných terapií. Ubytování jsme měli domluvené v půvabném starosvětském hotýlku uprostřed lesů. Pod okny pokoje šuměla pstruhová říčka, ze zahrady vonělo čerstvě nařezané dřevo, kolem plotu zářily oranžové kuličky rakytníku… prostě idylka. Dorazili jsme mezi prvními, v klidu si vybalili a manžel se natáhl, aby si dopřál šlofíčka po dlouhé cestě. Já se uvelebila s knížkou v koženém ušáku ve vstupní hale, kde jsem po očku sledovala další příchozí. Většina se mezi sebou důvěrně znala, někteří sem zjevně jezdili pravidelně. Byla jsem trochu nesvá. Budou právě tihle lidé a tohle místo pro nás tím pravým?
Náhle se zvenčí ozval hlasitý smích a dovnitř se jako velká voda přihrnula partička postarších dam. Srdečně se objímaly s majitelem hotelu, jedna přes druhou vesele švitořily, chvílemi se téměř překřikovaly, že nebylo rozumět jedinému slovu, a pak začaly z objemných tašek vytahovat bábovky, koláče a další domácí dobroty. Takhle jsem si účastníky „duchovního víkendu“ nepředstavovala. Jakmile se do sytosti naobjímaly a vypověděly si všechny své zážitky za několik předchozích týdnů, otočily se směrem k místu, kde jsem seděla, a než jsem stačila cokoli říct, vrhly se na mě a jedna po druhé si mě bodře přitiskly na prsa se slovy: „Já jsem Růžena… Máňa… Ludmila…“, sotva jsem stačila popadat dech.
Když pak konečně odtančily do svých pokojů, dovnitř vstoupil hodně zvláštní padesátník. Pravý opak oněch bujarých ženštin. Kráčel směrem k recepci pomalým rozvážným krokem, s výrazem, který budil dojem, že je hluboce povznesen nad nesmyslné lidské pinožení. Jeho vlnité blond vlasy, sahající téměř do pasu, ještě umocňovaly obraz světce, který se zde ocitl buď naprostým nedopatřením, anebo proto, aby svou aurou pomohl osvítit nás obyčejné smrtelníky protloukající se močálem nevědomosti. Cítila jsem stále větší nervozitu. Ale jak se říká, do třetice…
V hale se objevila podivná, nesourodá dvojice. Asi šedesátiletá žena, která se smála už zdálky, takže bylo vidět, že jí v ústech chybí několik zubů, což jí ovšem nebránilo v tom, aby na potkání rozdávala široké úsměvy, a pohledný mladý muž s tak trochu indiánskou vizáží, dlouhými havraními vlasy a velkýma smutnýma očima, který třímal pod paží… hádejte co? Obrovského bílého plyšového jednorožce! Láskyplně ho k sobě tiskl a hladil po hřívě, jako by se nechumelilo. Tohle už bylo na mě moc. Zaklapla jsem knížku a vyrazila za svou drahou polovičkou. Ještě ve dveřích jsem ze sebe překotně vychrlila první dojmy a vše zakončila otázkou, nebo spíš lehce zoufalým výkřikem: „Panebože, co budeme dělat, vždyť je to tady samý exot!“ Nutno poznamenat, že manžel je typ člověka, který stojí nohama pevně na zemi a hned tak něco ho nerozhodí, takže jen s úsměvem odpověděl: „Uvidíme.“ A požitkářsky se překulil na druhý bok.
V noci jsem toho moc nenaspala, budily mě divoké, chaotické sny. Že jsme radši nezůstali doma, běželo mi hlavou pořád dokola. Nad ránem jsem nakonec přece jen zabrala, ale před šestou jsem už byla vzhůru. Abych se trochu vzpamatovala, vyrazila jsem ven. Potřebovala jsem to všechno rozdýchat. A dobře jsem udělala. Zdejší příroda je čarokrásná. Bujné jehličnaté lesy, nekonečné pastviny, bohatá zeleň, kam oko dohlédne, křišťálová říčka, chatová osada s chaloupkami jako z cukru… Procházela jsem se skoro dvě hodiny a na snídani dorazila už v mnohem lepší náladě. Přesto jsem si neodpustila, abych potají nesledovala „podivíny ze včerejška“, hlavně toho zvláštního mladíka a jeho maminku.
Prvním bodem našeho programu byla skupinová meditace. Rozložili jsme si po podlaze karimatky, spacáky, deky, polštářky, cokoli si kdo přivezl… abychom měli pohodlí. Ti dva si ustlali kousek ode mě. Položili na zem širokou nafukovací matraci pro dva, hromadu teplých dek a – huňatého jednorožce. „To se mi snad zdá, oni ho berou i mezi lidi,“ ušklíbla jsem se v duchu a protočila oči v sloup. V tu chvíli jsem se zastyděla za ně dva i za to, že jsem součástí téhle bizarní komunity.
Po úvodním povídání jsme se všichni zachumlali do spacáků a nechali se unášet hudbou i vlastní obrazotvorností. Tehdy jsem se konečně uvolnila. Nádherné alikvóty během několika minut rozpustily moje napětí i všechny nepříjemné pocity a já se s důvěrou položila do proudu těch nadpozemských tónů. Náhle jsem tu byla jenom já a nekonečný vesmír. Miliardy hvězd, spirální galaxie rotující prostorem věčnosti jako obří větrníky, barevné mlhoviny vydechující oblaka zářících plynů… Vychutnávala jsem si ty doteky blaženosti, když vtom do vznešeného vesmírného ticha začaly pronikat důvěrně známé, ryze pozemské zvuky. Pohoršeně jsem otočila hlavu směrem, odkud vycházely. A spatřila něco, z čeho mi během okamžiku zatrnulo u srdce.
Na vysoké naducané matraci, po uši zachumlaní do vlněných přikrývek, spokojeně pochrupávali černovlasý indián a jeho skvaf. Leželi na boku, obrácení čelem k sobě, mladík s tváří položenou na hebkém krku svého plyšového mazlíčka. Dlouhé lesklé prameny vlasů se mu rozlévaly kolem hlavy jako onyxová svatozář a vytvářely působivý kontrast se sněhobílou srstí jednorožce. Z jeho obličeje vyzařoval hluboký klid a ze spaní se zlehka usmíval. Držel se za ruku s maminkou, která ho něžně objímala a občas bezděky jemně pohladila po zádech. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Nevím, zda vůbec vnímali probíhající meditaci vedenou tichými pokyny lektora, ale ve svých snových světech, jimiž právě procházeli, byli možná doopravdy šťastní.
Druhý den ráno jsem je v jídelně netrpělivě vyhlížela. Po snídani měla následovat další meditace a já jsem doufala, že se na ni opět dostaví ve třech – i s jednorožcem. Nezklamali. Když procházeli kolem mě, pozdravila jsem a usmála se. Mladý muž jen plaše pokývl hlavou a úsměv nesměle opětoval. Zato jeho maminka mi věnovala mnohem delší pohled. Měla jsem pocit, jako by se na pár okamžiků propojila naše srdce a řekla si to, co si tolik toužila sdělit.
A jednorožec? Občas na něj s úsměvem myslím. Možná by neškodilo pořídit si nějakého domů. Jeho roh totiž údajně funguje jako spolehlivá ochrana před všemožnými jedy. Ostatně, vždyť otrávit lze nejen tělo, ale i duši…
