Článek
Matka chtěla více projevů lásky a vděčnosti a otec potřeboval ženu, kterou by mohl zachraňovat a cítit se mnohem více mužem.
Moje matka byla přesně tou ženou, která celým svým bytím ukazuje, že nepotřebuje vůbec nikoho, všechno zvládne a se vším si poradí. Kdyby v té době existoval Facebook nebo Instagram a ona sdílela vykopané základy, dokonalé záhony, novou omítku, plnou spíž zavařenin a večerní grilování, jistě by budila závist.
A jaká byla realita? Frustrovaná a nešťastná žena, která se vzdálila svému ženství, a otec, který své nízké sebevědomí hledal v láhvi s alkoholem.
A já? Já byla někde mezi nimi. Moc nezavazet, neobtěžovat a nejlépe se vůbec neprojevovat. Vyjadřování emocí nebylo dobře přijímáno, budilo rozhořčení, posměch a obavy. Byla jsem přecitlivělé dítě plné obav, strachu a úzkostí.
Pláč je nepřípustný, slabochy svět sežere. Určitě to myslela dobře a nechtěla, aby mi někdo ubližoval, ale co mě to naučilo? Mlčet. Mlčet ve chvílích, kdy mělo zaznít ne. Mlčet, když jiní překračovali moje hranice. Mlčet, když jsem se měla ozvat.
V ničem jsem nevynikala a byla jsem průměrné, přecitlivělé dítě. Pro všechny strašně hodné.
Stala jsem se princeznou Ariel… Měla jsem sice svůj hlas, ale nikdo ho neslyšel.
