Článek
Bolelo mě srdce, hlava, břicho.
Nebylo to ani dva týdny poté, co mi z těla lékaři odebrali zhoubný nádor a následně provedli ještě jednu operaci, aby zastavili vnitřní krvácení. Byla jsem slabá, bolavá a nešťastná.
Budu rozvedená. Znělo to jako kletba. Ošklivé stigma, které ukazuje mou neschopnost.
Nedokázala jsem žít „šťastně až do smrti“.
Když je mi zle, nosím červenou. Barva boje, barva krve… Krk se svíral slzami.
V temné chodbě seděl on. Rozpuštěné mastné vlasy. Košile, kterou jsem mu koupila ke Dni otců, který jsme slavili v den, kdy jsem mu řekla, že jsem těhotná. Seprané rifle, které měly vyšoupaná kolena tak, že svítila.
Naše svatba netrvala ani pět minut. Náš rozvod trval tisíce světelných let.
„Manželství je rozvedeno, počkejte si na chodbě na rozsudek.“
Ta slova mě zavřela do železné panny. Slzy se řinuly.
A on? Nic. Ani náznak lítosti.
