Článek
Obyčejný den se změnil na takový, o kterém jsme s úsměvem mohli vyprávět vnoučatům, s laskavým úsměvem a pohledem do očí… On se ale nikdy nedíval do očí.
První sobota, kdy se probouzela láska. Leželi jsme, drželi se za ruce a obě naše já jen v tichu byla… Z mého já se stávalo my.
Hodiny důsledného ticha mohou mít zrádné poselství, různou výpověď. Ticho se prohlubovalo. Měnilo se v osamění, které občas proseklo slovo jako meč a srdce krvácelo.
Krev a slzy měnily domov v místo, kam se člověk nechce vracet. Místo, kde vládne rudá barva bolesti a hněvu. Nespravedlnost, žal a potřeba se hájit. Při každém náznaku slova se přikrčit. Zmenšovat se a schovávat.
Ze zářící ženy plné života zbyl jen stín bojující o přežití. O lásku, ze které nezůstala ani pouhá slušnost.
Slova lásky byla lží. Lež byla všude. Ve slibech. V ubezpečení. V tom, že o ni nejde. Šlo.
A já nevěřila jedinému člověku, který mi nelhal.
Sobě.
