Článek
Bezmezná komunikace vs. svoboda projevu
Komunikace je všude kolem nás. Internet, sociální sítě, média. V každém zaměstnání po nás chtějí skvělé komunikační schopnosti. Ano, je to základ dnešní doby. Kdo neumí správně komunikovat, nemá ve veřejném prostoru možnost se prosadit. Jak ale poznáme tu správnou úroveň komunikace? Český jazyk dosti upadá, stačí si přečíst blogy, komentáře, mnohokrát jsou tam slova zdeformovaná, objevují se stále další neologismy, různá paradoxní slovní spojení, nemluvě o stylistice a skladbě vět. To se týká především formy textu. A co jeho obsah? Úroveň vyjádření je věc druhá. Záleží na tom, k čemu se vyjadřujeme a pro jaké publikum. Zpravidla to chce velkou dávku odvahy napsat někam svůj názor. Očekávat můžete vždy vlnu negativních reakcí, výčitek, dokonce i urážek – vítejte v demokracii.
Je krásná a dává nám neskutečné možnosti. Ale schází nám jakési pochopení jejích hranic. Nikdo je nevyučuje, nikde nejsou vymezeny. Jsou to nepsaná pravidla, která nejsou dnes takřka ani hmatatelná, jako by nebyla… Demokracie však není bezmezná. Dává nám právo říct svůj názor, ale zároveň nám ubírá odvahu čelit názorům ostatních. Základní vlastností demokracie je totiž respekt a tolerance. Vyslechnout jiný názor a umět na něj zareagovat, ale nikoli hanlivě a útočně, ale prostě argumenty. Schopnost argumentace je opravdovým uměním, které dnes ovšem není doceňováno.
Pokud je někdo ve svém oboru skutečným znalcem a dokáže tak argumentovat svému okolí, které třeba v jeho oblasti není tak zkušené, zpravidla bývá nepochopen. Okolí o své pravdě, doložené argumenty, většinou nepřesvědčí, neboť jeho argumentům nerozumí a nechce uznat jeho zkušenosti a znalosti. Proto je důležité si uvědomit na jaké úrovni se pohybujeme. Není třeba lidi rozdělovat podle vzdělání, způsobu života či intelektu. Pouze je potřeba jim vštěpovat, že jsou tady lidé znalí svých oborů – autority, jejichž názor není možné jen tak přehlédnout a shodit názorem někoho, kdo ty zkušenosti prostě nemá. Děje se to dnes a denně, a to je jeden z důvodů proč autority mlčí, proč neprojevují svůj názor. Nechtějí totiž čelit boji s větrnými mlýny. Protože se do nich pustí často lidé bez zkušeností, bez znalostí a jejich názor dehonestují, rozčileni tím, že jim někdo předkládá tu „svou“ pravdu. Tím se snaha řízená potřebou předat veřejnosti to podstatné ubíjí.
Hranice jsou v každém z nás
Jak z toho ven? Každý by měl asi začít sám u sebe. Hledat toleranci k jiným názorům – nemusím s nimi přeci souhlasit, ale zároveň se nemusím snažit je za každou cenu překřičet. Ctít demokracii ve smyslu toho, že pokud má někdo jiný názor, nebudu mu nutit ten svůj. Můžu mu ho sdělit, ale každý máme přeci svobodnou volbu se rozhodnout, pro co žijeme a čemu chceme věřit.
Neutuchající touha dát o sobě světu vědět a projevit se je přirozená, stejně jako obava z přijetí či odmítnutí. Pokud budeme sami umět respektovat názory druhých, obklopíme se společností, která se bude totéž učit od nás. Sami se pak staneme těmi, kteří budou moci bez obav projevit svůj názor. Ale je to běh na dlouhou trať. Tak hodně štěstí!
