Článek
Oběd jsme si odebírali v jídelním voze, který býval přistaven na kusé koleji u třetího nástupiště, odkud pak odjížděl na další stanoviště.
Onoho osudného dne jsme šli na oběd poněkud později. U výdejního okénka byla trochu větší fronta a na oběd špagety. Jíst špagety pouze lžící je zážitek a trvá to poněkud déle. Kdo to nezkusil, neuvěří. Na lžíci naberete špagety a než urazíte polovinu vzdálenosti mezi talířem a ústy, tak máte lžíci prázdnou a špagety v lepším případě v talíři, v horším na stole, na oblečení či dokonce na zemi.
Díky těmto okolnostem se stalo, že jsme v době, kdy měl vůz odjet na další stanoviště, ještě zápasili s jídlem. V tom vešel do jídelního vozu strojvedoucí a řekl: „Přivažte si kastrólky, ve čtvrt odjíždíme!“ Brali jsme to jako žert, ve voze nás sedělo ještě asi patnáct, ale smích nás přešel ve chvíli, kdy zaklaply dveře a dali jsme se do pohybu.
Co teď? Vyskočit za jízdy? Nesmysl. Zatáhnout za ruční brzdu? Také ne. Pěkně jsme tedy dojedli, odnesli nádobí a čekali až vůz zastaví. Po dvou kilometrech jízdy jsme opravdu mohli vystoupit, ale nazpět jsme museli jít pěšky. Navíc nám po vystoupení jedna slečna či mladá paní vynadala, jestli prý jsme nemohli chvíli počkat. Zřejmě někdo z nás vypadal jako strojvedoucí?
