Článek
Tento příběh se odehrál v předvánočním čase. Poměrně často chodím z Prostějova domů pěšky. Když jsem tehdy šel a ohlédl se, vidím, že mám doprovod. S odstupem asi 10 metrů za mnou šel pes. Byl menšího vzrůstu, tmavé barvy, neznáme rasy a stáří. Na první pohled nevypadal špatně. Proč za mnou šel, netuším, předpokládám, že jej někdo vyhodil a já mu byl sympatický. Občas jsem se otočil a viděl, že jde stále za mnou. Pokud jsem zrychlil chůzi, on zrychlil rovněž. Když jsem se zastavil, zastavil také. Když jsem se pokusil jít proti němu, začal ustupovat. Vydržel za mnou jít déle než půl hodiny až před náš dům.
Zde jsem se rozhodl nabídnou mu něco na zub. Byl ostražitý, váhal, ale nabídce neodolal. Hlad byl silnější. Zřejmě vycítil, že mu neublížím. Za chvíli si na mne zvykl, dokonce se nechal pohladit a brzy jsem ho měl až na dvoře. Vypadal spokojeně. Jenže co se psem. My jsme již jednoho měli a dalšího jsme nechtěli. Nechat jej na ulici svému osudu se mi nezdálo správné. Na sobě neměl nic, podle čeho by se dal identifikovat. V úvahu přicházelo i předání do útulku. Vzpomněl jsem si, že naši známí psa před nedávnem sháněli. Tak se stalo, že němá tvář ode mne dostala dárek k Vánocům – nového pána.
