Článek
Nemusíš být terapeut všech, kdo tě vysávají. Někdy stačí říct „dost“ a konečně se nadechnout.
1. Vztah, po kterém se cítíš hůř než předtím, není vztah. Je to zátěž.
Je to ten typ člověka, který tě vždycky trochu rozhodí.
Neříká nic vyloženě špatného. Jen mezi řádky naznačuje, že bys měla žít jinak.
A ty si po každém setkání připadáš menší, slabší, rozbitější.
2. Lidi, kteří tě nevidí, tě nikdy neocení
Možná už roky čekáš, že se změní.
Že jednou uvidí, kolik se snažíš.
Že ti poprvé opravdu naslouchají.
Jenže oni tě nevidí proto, že tě vidět nechtějí.
A ty nemáš povinnost být k dispozici lidem, kteří tě berou jako pozadí svého dramatu.
3. Odejít není zbabělost. Je to obrana
Spousta lidí zůstává v toxickém kontaktu ze strachu, že budou za sobce.
Ale nejsi sobec, když se přestaneš bavit s někým, kdo ti ubližuje.
Sobectví je chtít, abys pořád zvedala telefon, a přitom ignorovala vlastní hranice.
4. Jak poznáš, že ti někdo bere klid?
- Jsi po rozhovoru podrážděná nebo prázdná
- Cítíš vinu, i když jsi nic špatného neudělala
- Vedeš v hlavě hádky, co jsi mohla říct jinak
- Musíš se přemlouvat, abys s nimi šla na kafe
To není přátelství. To je emocionální daň.
5. Nemusíš to vysvětlovat. Stačí přestat investovat
Žádné velké rozchody.
Prostě přestaneš volat, psát, tahat ten vztah sama.
Uvolníš prostor lidem, kteří ti přinášejí radost, ne výčitky.
Závěr:
Někdy ti mír v duši nepřinese nový kurz mindfulness.
Přinese ho prostý fakt, že přestaneš chodit na kafe s lidmi, po kterých se ti chce brečet.
To není sobectví. To je dospělost.
