Článek
Dnešní děti netrpí nouzí. Trpí nepřítomností
Říkáme si: máme se líp než generace před námi. Děti mají vše, co my jsme neměli. Jenže zatímco dřív byla chudoba v peněžence, dnes je v pozornosti. A ta bolí stejně – někdy víc.
Čas s dětmi není plánovaná aktivita
Rodiče se dnes upínají na výkony. Dítě musí být rozvíjeno, stimulováno, motivováno. Jenže často stačí obyčejné nicnedělání: být vedle sebe, povídat si, vařit spolu, nudit se. Tam vzniká to, čemu se říká vazba. A bez ní je všechno jen kulisa.
Dítě pozná, že spěcháte. A bere si to osobně
Kolikrát denně dítě přerušíme: „Počkej, teď nemůžu“, „ještě dodělám e-mail“, „promiň, teď fakt nestíhám“. A ono se tváří, že to chápe. Ale chápe víc, než si myslíme. A uvnitř roste pocit: „Moje potřeby nejsou důležité.“
Nejde o kvantitu. Ale bez ní to taky nejde
Oblíbený argument: „Důležitá je kvalita času, ne množství.“ Jenže pravda je jiná. Děti potřebují obojí. Nechápou čas jako dospělí. Nerozliší, jestli to bylo 15 minut nebo 2 hodiny. Ale ví přesně, jestli jsme s nimi byli rádi – nebo z povinnosti.
To, co si zapamatují
Dítě si neponese vzpomínku na drahou školku nebo značkové tenisky. Ale zapamatuje si, jestli večer před spaním přišla máma. Jestli táta poslouchal, když vyprávělo o školce. A jestli ho někdy někdo opravdu vnímal.
Čas nedoženeme. Ale můžeme ho začít dávat
Není to o výčitkách. Je to o uvědomění. Každý den je nová šance. Ne musíme změnit celý život. Stačí začít jedním večerem bez mobilu. Jednou procházkou bez sluchátek. Jedním: „Povídej, poslouchám.“
