Článek
„Soud rozhodl.“ Ale koho tím vlastně chrání?
Případ za případem se v Česku opakuje totéž: žena nebo dívka najde odvahu mluvit o znásilnění – a systém jí vzkáže, že to vlastně nebylo tak hrozné.
Někdy zpochybní, co měla na sobě. Jindy řekne, že „nesouhlasila dost důrazně“. A velmi často agresor odejde jen s podmínkou.
Nebo – ještě hůř – zůstane dál ve funkci. Třeba jako policista.
Tohle není jeden výjimečný exces. Tohle je atmosféra.
Ročně se v Česku stanou stovky znásilnění. Většina obětí je nikdy nenahlásí. Proč by taky měly? Aby pak slyšely, že „v tom mohly být samy trochu víc nevinně“?
⸻
Oběť musí dokazovat, že nechtěla. Agresor nic.
A tady je ten největší problém:
U soudu se neřeší, co udělal pachatel. U soudu se pitvá, co dělala oběť.
Jak se tvářila. Co měla na sobě. Jestli neřekla „ne“ málo hlasitě.
V zemi, kde je definice znásilnění stále absurdně úzká a kde je „nesouhlas“ pořád méně než „výslovný odpor“, mají pachatelé klid.
Tenhle klid jim zajišťuje justice. A veřejnost, která o tom nechce slyšet.
⸻
Kdo vlastně sedí za stolem?
Když chcete vědět, proč dostal násilník podmínku, podívejte se na toho, kdo rozhoduje.
Soudci často nejsou odborníci na trauma. Nejsou školeni v psychologii. Neví, jak reaguje člověk v šoku. Ale přesto si dovolí posuzovat chování oběti.
Soudce je mnohdy pán v taláru, který vyrůstal v době, kdy se o znásilnění nemluvilo. Kdy mlčet bylo ctností. A tak i dnes věří tomu, že „ženy občas přehánějí“ a „kluci si jen neuhlídali emoce“.
A právě tito lidé určují, co je a co není znásilnění. Rozhodují, komu uvěřit. Rozhodují, jak hluboko může agresor zajít, aniž by za to opravdu zaplatil.
⸻
Když soudy mlčí, křičí pachatelé dál
Případ policisty, který znásilnil sedmnáctiletou dívku, není výjimkou. Je to jen další v řadě.
Další signál, že v tomhle státě je důležitější pověst dospělého muže v uniformě než bezpečí nezletilé dívky.
Trest? Podmínka. Omluvný tón. Překvapivá vstřícnost.
Záznam v rejstříku? Možná ani to ne.
Kde je vlastně hranice, kterou musí muž překročit, aby mu stát řekl: tohle už ne?
⸻
Kolik ticha ještě potřebujeme?
Tohle není jen o vině a trestu. Tohle je o důvěře ve spravedlnost.
Pokud stát opakovaně selhává v ochraně žen a dívek, proč by mu měly věřit další?
Každý mírný trest za znásilnění je hlasitý vzkaz: tvoje bolest je míň než jeho budoucnost.
A tohle není právní problém. To je společenské rozhodnutí.
⸻
Co se musí stát, aby se něco změnilo?
• Definice znásilnění musí reflektovat realitu. Není to jen násilí s modřinami. Je to sex bez souhlasu. Tečka.
• Soudci potřebují psychologické školení. Nestačí znát paragrafy, když nerozumíte lidské psychice.
• Oběť nesmí být hlavní podezřelá. Zastavme šílenou praxi, kdy se pitvá její chování víc než čin pachatele.
• Veřejnost nesmí mlčet. Protože ticho znamená souhlas. A souhlas tady rozhodně nepadl.
⸻
Závěr
Spravedlnost, která obětem znásilnění nedá ani důstojnost, není spravedlnost.
Je to výsměch.
A pokud to společnost neřekne nahlas, neřekne to za nás nikdo.
