Článek
1. Když je místo výuky terapie
Děti pláčou, hroutí se, bouchají dveřmi. Přibývá poruch chování, úzkostí, panických atak. A první, kdo to zachytí? Učitel. Ne psycholog, ne terapeut – ale ten, kdo měl dnes vysvětlit vyjmenovaná slova. Jenže místo výuky drží dítě za ruku a doufá, že se mu podaří zklidnit situaci.
2. Kde jsou psychologové?
Ve většině škol – nikde. Pokud škola psychologa má, je tam jeden. Na stovky dětí. V praxi? Není k dispozici, plní jiné úkoly nebo má čekací dobu na týdny. Takže znovu: kdo to odnese? Učitel. Protože je tam. A protože děti často důvěřují právě jemu.
3. Kdo pomáhá pomáhajícím?
Nikdo. Učitelé čelí denně psychickému tlaku, vyčerpání, selhávajícímu systému a náročným dětem. A pak jsou ještě hodnoceni podle toho, jestli má jejich třída dostatečně kreativní nástěnku a dobře napsané testy. Prevence vyhoření? Papírově. Reálně? Nula.
4. Rodiče chtějí, ale nevědí co
Rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo šťastné. Ale nevidí, že právě učitel drží to dítě pohromadě. Nevidí zákulisí – jen výsledek. A místo vděku přichází kritika. Proč jste to nepoznali dřív? Proč jste nezasáhli? A přitom učitel není odborník na trauma. Jen člověk, který už dávno dělá víc, než je jeho práce.
5. Co s tím?
- Každá škola potřebuje psychologa. Ne na papíře – ve třídě.
- Učitelé potřebují podporu a supervizi. Stejně jako lékaři a sociální pracovníci.
- Spolupráce s rodiči. Ne jako kontrola, ale jako partnerství.
- Respekt. Protože bez něj to učitelé dlouhodobě neustojí.
Závěr
Dnešní škola už není jen místo učení. Je to první linie psychické pomoci. Ale kdo pomůže těm, kdo denně pomáhají? Učitel nemá být terapeut. Ale musí. A neměl by na to být sám.
