Článek
1. Všichni chtějí změnu. Ale jen tu, která se jim hodí
Češi mají jednu zvláštnost – změnu chtějí, ale jen pokud se jí nemusejí přizpůsobit. Ve školství to vypadá takhle: „Učte víc interaktivně, ale hlavně ať má dítě samé jedničky.“ „Buďte moderní, ale ať píšou diktáty jako za nás.“
Učitel, který zkusí jinou cestu, se často potká s nedůvěrou. Ne proto, že by dělal něco špatně – ale protože dělá něco jinak.
2. Učitel není líný. Je opatrný
Mýtus o učitelské lenosti je absurdní – a čím víc změn přichází od lidí, kteří školu neviděli roky zevnitř, tím víc se tento mýtus šíří. Ve skutečnosti většina učitelů zvažuje, co dítěti opravdu pomůže. Ne vše nové je funkční. A ne každý pilotní program má smysl jen proto, že vypadá líp v prezentaci než v praxi.
3. Co zvenku vypadá jako neochota, je často praxe
Učitelé znají děti tak, jak je rodiče mnohdy neznají – v kolektivu, v tlaku, v interakcích. Když se učitel rozhodne nedělat s prvňáky projektové vyučování, není to proto, že je „pozadu“. Možná ví, že jeho děti ještě potřebují základní rámec, než je pustí do chaosu svobody.
4. Změna není jedno rozhodnutí
Skutečná změna neznamená, že pošlete učitele na školení. Znamená, že mu dáte čas, důvěru, prostor i zpětnou vazbu. A přestanete ho každé září zavalovat novým nařízením, které vymyslel někdo, kdo v životě neřídil ani třídu, ani frontu u mikrovlnky.
5. Co s tím?
- Zeptejte se učitelů, co jim funguje.
- Respektujte, že odborníci na výuku jsou často právě ti, kdo ji dělají každý den.
- Přestaňte vnímat učitele jako podezřelé. Jsou to často jedni z mála, kdo ještě drží systém pohromadě.
Závěr
Ne každý učitel je dokonalý. Ale podezřívat je ze setrvačnosti, když denně zvládají víc než většina lidí za týden, je alibismus. Pokud chceme skutečně moderní školství, začněme důvěrou – a ne kritikou.
