Článek
V učebnicích je to jasné: žádné osobní údaje, žádné kompromitující fotky, žádné zveřejňování bez souhlasu. A pak při třídních schůzkách mluvíte s maminkou, která na Instagramu sdílí den po dni úplně všechno — od prvního dne školy až po brekot po očkování. Dítě nic neříká, protože je mu šest. A protože nemá možnost říct ne.
Jenže internet je archiv. Paměť, která nestárne. Dnes je to roztomilá fotka, zítra je to screenshot v chatovací skupině spolužáků.
A to je ta hořká ironie:
učíme děti bránit své soukromí, zatímco jim ho sami bereme.
Rodiče chrání své děti… dokud nepřijde sociální síť
Rodiče dnes řeší, jestli má učitel právo dát fotku třídy na web školy, jestli je GDPR dodržené do posledního puntíku, jestli je bezpečná školní appka.
A pak ti samí rodiče veřejně zveřejní:
- fotku dítěte ve vaně;
- záchvat vzteku;
- kádrování známek;
- jeho nemoc a diagnózu;
- polonahý výstup z plaveckého kurzu;
- i to, že „zase zlobilo“.
Stačí scroll a víš o cizím dítěti víc, než bys měla vědět o vlastním synovi.
Internet je nová forma rodinného alba. Jenže není soukromé.
Dřív byly trapné fotky schované v krabicích. Aby je někdo viděl, musel přijít na návštěvu. Nebo být příbuzný.
Dneska stačí být spolužák. Nebo dokonce úplně cizí člověk.
Až jim bude 12, budou to nenávidět. Až jim bude 15, budou rodičům vyčítat, že je vystavili světu. A až jim bude 18, budou mít digitální stopu, kterou si nevytvořily samy.
Každé dítě má právo na budoucnost, kterou mu nevytvořil rodičův Instagram.
Proč to vlastně děláme?
Ne proto, že chceme děti ohrozit.
Děláme to, protože:
- chceme být vidět,
- chceme lajky a validaci,
- chceme patřit do rodičovských komunit,
- chceme sdílet svoje štěstí i únavu.
Jenže náš pocit sdílení se odehrává na cizích zádech. Na zádech dětí.
A děti nemají možnost říct: „Tohle nechci.“
Školy mají kontrolu. Rodiče mají volnost. A to je problém.
Škola dnes každou fotku schvaluje. Podepisují se souhlasy. Existují pravidla: žádné celé jméno, žádná tvář bez povolení, žádné citlivé informace.
Když ale to samé udělá rodič?
Nikdo nic neřekne.
Jenže učitelé vidí následky: děti, kterým se spolužáci smějí kvůli fotce z doby, kdy ještě neuměly na nočník. Děti, které na internetu žijí život, který si nevybraly. Děti, které se bojí být samy sebou, protože se bohyňskou přesností bojí dalšího rodičovského postu.
Možná by stačilo málo
Ne zákaz sdílení.
Ne digitální asketismus.
Jenom obyčejná otázka před každým zveřejněním:
„Pomohlo by tohle dítěti, kdyby to vidělo za deset let?“
Pokud ne, nepatří to ven.
Až jednou budou mít vlastní sociální sítě, možná nám to vrátí
Až naše děti dorostou, možná se stane něco jednoduchého: smažou úplně všechno. A řeknou větu, která bude bolet víc než cokoliv:
„Mami, to bylo moje dětství. Ne tvoje prezentace.“
A možná je nejlepší začít smazávat ještě dřív, než to řeknou.
