Článek
Rodiče přijdou na třídní schůzky a mají jednoduchou otázku: „A kdy už bude mluvit?“
Učitelé se na sebe dívají a vědí, že na to neexistuje elegantní odpověď. Protože ačkoliv angličtinu děti v Česku dostávají už od první třídy, výsledek je často mizerný. Rozhodně ne odpovídající času, který tomu věnují.
A to není vina dětí.
1) Učíme gramatiku, ne jazyk
Česká angličtina ve školách je postavená na tom, že dítě má „umět“ časy, předložky a větné struktury. Jenže to není jazyk.
To je anatomie jazyka.
Problém?
Dítě se perfektně naučí, že „I have been“, „she has gone“, „we were working“, ale když má říct, co mělo dnes k svačině, zasekne se. Gramatika není špatná. Špatné je, že dominuje. Zadusí všechno ostatní.
2) Mluvení se ve třídách téměř neděje
V hodině sedí dvacet, třicet dětí. Kdo mluví?
Většinou učitel.
Dítě dostane prostor říct jednu krátkou větu. Možná dvě. A to je všechno.
Počítej: za týden dítě v angličtině promluví méně než minutu. Za celý rok to nejsou ani dvě hodiny čistého mluvení.
A pak se divíme, že „nemluví“.
3) Stydíme se. A učíme děti se stydět taky
Češi mají hluboko zakořeněný strach z chyb. Děti to rychle převezmou.
„Radši nic neřeknu, než abych to řekl špatně.“
Tahle věta visí neviditelně ve skoro každé třídě.
Když dítě od první třídy slyší: „Pozor na chyby, oprav se, tohle je špatně,“ vytvoří se v něm reflex, který zablokuje spontánní mluvení. Nejde o schopnost. Jde o psychologii.
4) Chybí poslouchání rodilých mluvčích
Angličtina je rytmus, hudba, přízvuk.
České děti ale slyší většinu času jen učitele — a učitel byl také kdysi žákem české školy.
Efekt je jednoduchý: dítě nemá dost „inputu“.
To je jako učit se zpívat podle někoho, kdo sám zpívá falešně. Snaha je skvělá, ale výsledek nebude přirozený.
5) Učivo je plné věcí, které děti v praxi nepotřebují
Jak často dítě využije větu „I like swimming because it’s a healthy activity“, kterou se učí ve třetí třídě?
Nula krát.
Výuka je napěchovaná nepřirozeným jazykem, který děti nikdy nepoužijí. Pak přijde situace „What’s your name?“ a dítě vytuhne, protože se učilo spíš literární konstrukce než běžné řeči.
6) Učitelé chtějí učit moderně. Ale systém je brzdí
Spousta učitelů angličtiny ví, že by děti měly hlavně mluvit, hrát role, poslouchat, reagovat. Jenže systém se hodnotí podle pracovních listů, testů a porovnávání se školními osnovami.
A tlak na „splnění učiva“ je silnější než rozvoj jazyka.
Tak kde je pravda?
Děti nejsou líné. Ani hloupé. Ani „jazykově netalentované“.
Problém je v systému, který stále učí angličtinu jako matematiku: napiš, oprav, doplň, přelož.
Mluvení? „Když bude čas.“
A čas není nikdy.
Pokud chceme, aby české děti uměly anglicky, musíme změnit přístup:
víc mluvení, víc poslechu, míň gramatiky, míň testů.
Jinak budou mít další generace angličtinu od první třídy — a přesto nebudou umět mluvit ani o obyčejném dni.
