Článek
Ráno dítě vstane, je unavené už při oblékání. Ve škole jde z hodiny do hodiny, sedí, zapisuje, dělá testy. Přestávky neodpočívají, protože je hluk, tlačenice a stres.
Odpoledne úkoly. Další povinnosti. A nakonec večer otázka:
„Mami, já už to nedávám.“
Dítě v první, třetí, páté třídě.
Dospělí to sice vidí, ale zapadají do stejného rytmu.
„Musíme splnit učivo.“
„Musíme dodržet plán.“
„Musíme.“
Jenže nikdo neřeší cenu.
1) Škola jede tempem, které už nedává smysl
Dnešní škola pořád učí, jako by děti nebyly přetížené, citlivé, po covidu rozhozené a zahlcené informacemi.
Tempo je stále stejné, ale děti se změnily.
A výuka to ignoruje.
Výsledek?
Únava, nervozita, nízká motivace.
Děti nejsou „rozmazlené“.
Jsou vyčerpané.
2) Třídy jsou přeplněné. To už není pedagogika, to je logistika
Když je ve třídě 28–30 dětí, nedá se kvalitně učit. Tečka.
Můžeš být talentovaný učitel, můžeš mít energii, metody, snahu.
Ale realitu nepřelstíš.
Učitel je pak v permanentním módu „udržet to pohromadě“. A to není výuka.
To je krizové řízení.
3) Učitelé jsou vyčerpaní. A vina není na nich
Když učitel řekne, že je unavený, slyší často:
„Máte prázdniny.“
Realita?
Administrativa, agresivní komunikace části rodičů, chybějící asistenti, žádná podpora, nulový čas na přípravu.
A do toho tlak na výkon: výsledky, projekty, revize, klima, prevence.
Všechno najednou.
Všechno hned.
Není divu, že učitelé v tichosti odcházejí.
Není divu, že noví nepřicházejí.
4) Rodiče jsou frustrovaní. A není to jejich vina
Rodič chce jediné: dítě, které se učí s klidem a vrací se ze školy v pohodě.
Místo toho dostává balíček povinností, úkolů, testů a stresu.
Rodiče nejsou nepřátelé školy.
Mají jen plné zuby toho, že škola s nimi nepočítá — jen od nich čeká spolupráci, ale sama ji nenabízí.
5) A mezi tím vším stojí dítě. A doplácí na každého
Dítě nechce konflikty.
Nechce výkony.
Nechce plánování.
Chce jediné: aby škola byla normální, bezpečné místo.
Jenže školní prostředí začíná připomínat závod, na který nebyly děti nikdy stavěné.
Emoce, únava, strach z chyb — to všechno se stává státním vzdělávacím standardem, akorát neoficiálním.
6) Systém se bojí přiznat pravdu: už to nefunguje
Politici mluví o změnách.
Úřady mluví o změnách.
Dokumenty mluví o změnách.
Ale realita v učebnách se za posledních deset let prakticky nezměnila.
Nárůst byrokracie? Ano.
Zvyšující se nároky? Ano.
Skutečná pomoc? Ne.
A ten rozdíl je propastný.
7) Co teď?
Tady není potřeba další strategie, kulaté stoly, příručky nebo pilotáže.
Potřebujeme:
– menší třídy
– méně testů
– jasnou podporu učitelů
– rozumné tempo učení
– a hlavně: odvahu říct, že problém existuje
Dokud to neuděláme, bude česká škola dál fungovat na principu:
„Všichni jsou unavení, ale nějak se to přežije.“
A to už dávno nestačí.
