Článek
Když dnes přijdu do třídy, často vidím obraz, o kterém se před dvaceti lety nikomu ani nezdálo. Děti hlasují o tom, kde budou sedět. Děti rozhodují, jak dlouho budou pracovat. Děti se vyjadřují ke známkám, úkolům i pravidlům. A učitel? Ten má být „průvodce“, „coach“, „partner“.
A to všechno má svůj smysl.
Jenže někde se to zlomilo.
Začali jsme věřit, že když dítěti dáme dostatek hlasu, vnitřně se zázračně stane disciplinovanějším. Že když mu budeme vysvětlovat a vysvětlovat, pochopí. Jenže děti nejsou jen malí dospělí. A svoboda bez hranic nedává smysl ani pro dospělé, natož pro osmileté dítě.
Když má třída pět pravidel, všechno funguje. Když má dvacet volností, nefunguje nic.
V některých třídách to vypadá jako kreativní chaos. Hezké na fotkách. Zajímavé na seminářích. Ale realita je jiná: dítě, které nerozumí, co se od něj čeká, není svobodné. Je ztracené.
Učitelé v posledních letech čelí paradoxu:
- mají vést třídu,
- ale mají neřídit;
- mají nastavovat hranice,
- ale zároveň se nesmí autoritativně projevit;
- mají zvládat chování,
- ale nesmí vyžadovat disciplínu, protože „to je zastaralé“.
A pak končíme ve třídách, kde pět dětí rozhoduje o tempu, tři o atmosféře a jedno vyřizuje účty s učitelem, který se bojí říct jasné ne, protože „je třeba zachovat demokratické prostředí“.
Demokracie není o tom, že si všichni dělají, co chtějí
Tahle věta je skoro zakázaná. Jenže pravdivá.
Demokracie má tři pilíře:
- Svobodu.
- Hlas.
- Zodpovědnost a pravidla.
U nás se někdy zapomíná na ten třetí. A bez něj první dva shoří jako papír.
Děti potřebují vědět, že existují věci, o kterých se jedná — a pak jsou věci, které se plní. Že existují úkoly, které se diskutují — a pak jsou úkoly, které se prostě udělají. Ne proto, že „učitel je šéf“, ale protože kolektiv bez pravidel se nedá řídit.
Kdo dnes řídí třídu? Často ne učitel
Učitelé o tom mluví polohlasem:
- jedno dítě určuje, kdy se pracuje;
- jiné rozhoduje, kdo může mluvit;
- další dělá scény tak velké, že se celý den točí kolem něj;
- tichošlápci utíkají do úzkosti;
- sebevědomé děti se učí, že pravidla jsou volitelné.
A rodiče? Chtějí laskavost. Respekt. Autonomii. Což je správně — jenže bez rámce to není autonomie, ale bezbřehost.
Řád není návrat do pravěku. Je to bezpečí.
Děti potřebují vědět:
- co se smí,
- co se nesmí,
- co se očekává,
- co se stane, když se to nenaplní.
Řád není trestání.
Řád je předvídatelnost.
A předvídatelnost je základ bezpečí.
Proč jsou tak úspěšné školy ve Finsku, Estonsku nebo Japonsku? Ne proto, že by byly „tvrdé“. Ale proto, že mají jednoduchá a jasná pravidla, která se ve třídě dodržují. A v tom se děti cítí jistě.
Na svobodě je krásné všechno… dokud nebolí
Dnešní děti mají ohromné množství možností. Můžou volit projekty. Můžou mluvit do výuky. Můžou diskutovat. To je dobře.
Ale když k tomu nedostanou pevný rámec, nevyroste z nich svobodný člověk. Vyroste z nich člověk, který neumí fungovat bez toho, aby se všechno přizpůsobilo jemu.
A to je problém nejen ve škole. I v životě.
A možná je čas přestat se bát jedné věty
Věty, kterou se učitelé bojí říct, aby nepůsobila staromódně nebo „příliš autoritativně“:
„Teď to bude takto.“
Krátké. Jasné. Bezpečné.
Pro dítě, které potřebuje kotvu.
Pro třídu, která potřebuje držet směr.
A pro systém, který přestal rozlišovat mezi demokracií a chaosem.
