Článek
Jak jsme se dostali od pevného řádu k volnému pádu
Ještě před pár desítkami let se děti učily žít v jasně daných hranicích. Ne proto, aby se z nich dělali vojáci, ale aby rozuměly pravidlům a odpovědnosti. Dnes se hranice často rozpouštějí v dobře míněném „respektujme dítě“. A výsledkem je chaos.
Respektující výchova je v jádru skvělá – učí empatii, naslouchání a partnerský přístup. Ale když se vytratí důslednost a vedení, dítě ztrácí orientaci. Neumí si poradit s frustrací, odmítnutím ani nutností plnit povinnosti.
Problém nezačíná u dětí, ale u dospělých
Rodiče i učitelé se dnes bojí být „přísní“. Strach z toho, že dítěti ublížíme, vede k tomu, že mu nastavíme minimum požadavků. A tak se ze školky stává volná herna, kde „aby se dítě cítilo dobře“ často znamená, že se neučí nic nového a nečelí žádným výzvám.
Výsledek? Dítě bez tréninku soustředění, bez pracovních návyků a bez schopnosti odložit okamžité uspokojení. Ve škole pak narazí.
Co na to říká psychologie
Psychologové upozorňují, že děti do 6 let mají jedinečné okno, kdy se formují základní dovednosti pro život: trpělivost, soustředění, schopnost dodržovat pravidla, sebeovládání.
Pokud to v této době nepěstujeme, později to doháníme mnohem hůř.
Respekt není totéž co volnost bez hranic. Bez vedení se dítě necítí svobodné, ale ztracené.
Příběh ze školky, který mluví za vše
„V naší třídě máme chlapečka, který doma může dělat, co chce. Nikdy ho neposadili k jídlu, nikdy mu neřekli ‚teď počkáš‘. Ve školce neumí sedět u stolu, neudrží pastelku, odmítá se zapojit do hry. Po třech měsících jsme zjistili, že ho vlastně nikdo neučil, že jsou věci, které se prostě musí.“ (učitelka MŠ)
Kde je hranice mezi respektem a zanedbáním
- Respekt je naslouchat, ale zároveň vést.
- Respekt je chápat emoce, ale nezapomenout na cíle a hodnoty.
- Respekt je láska s pravidly, ne láska bez hranic.
Jak to napravit – rady pro rodiče i učitele
- Jasná pravidla – děti potřebují vědět, co se od nich čeká.
- Důslednost – pravidla musí platit každý den, ne podle nálady.
- Postupné výzvy – učit děti zvládat náročnější úkoly, i když se jim nechce.
- Společný čas – hrát si a mluvit, ale i spolu uklízet a řešit povinnosti.
- Model chování – děti se učí tím, co vidí, ne tím, co slyší.
Závěr
Respektující výchova má smysl. Ale pokud si ji vyložíme jako „nechme děti dělat, co chtějí“, přestává být respektem a stává se zanedbáváním. A to je ta nejméně respektující věc, jakou jim můžeme udělat.
