Článek
1. Je to vzorec.
V USA, Irsku, Německu, Polsku, Česku… všude se opakuje to samé.
Kněz zneužije dítě. Nadřízení to zjistí. A místo aby šel sedět, je přesunut do jiné farnosti. K novým dětem.
Zní to jako organizovaný zločin? Protože to organizovaný zločin je.
2. Proč se to děje? Protože mohou.
Církev si historicky zvykla být mimo zákon.
Nemusí vysvětlovat finance, chrání se vnitřní hierarchií, a hlavně – má absolutní moc nad důvěrou věřících.
„Odpustíme ti hříchy, pokud odpustíš nám.“ Jenže tady nejde o hříchy. Tady jde o trestné činy.
3. Celibát? Krytí? Boží mlčení? Výmluvy.
Není pravda, že za zneužívání může celibát. Pedofilie je porucha. Ale církevní systém ji umožňuje, toleruje, a hlavně – nehlásí.
Protože chránit „dobré jméno církve“ je často důležitější než chránit dítě.
4. Oběti? Zlomené, umlčené, zesměšněné.
Mnoho z nich nebylo vyslyšeno. Některé byly umlčeny. Některé se po letech zhroutily, spáchaly sebevraždu.
A jejich trýznitelé dál slouží. Jen pod jiným jménem. V jiné vesnici. Se stejným přístupem k dětem.
Když oběť mluví a instituce mlčí, nevěřte instituci.
5. Kněží nejsou bozi. A církev není nad zákonem.
Víra není problém. Zlo není víra. Zlo je ticho, když víš.
A největší selhání církve není v tom, že v ní byl pedofil. Ale v tom, že o tom věděli – a mlčeli. A kryli. A lhali.
Závěr: Odpustit můžeme jen tomu, kdo nejdřív přizná vinu.
Církev si musí vybrat. Buď bude morální autorita.
A nebo organizace, která systematicky chrání predátory.
Obojí být nemůže.
A my už nemůžeme dál dělat, že nevíme.
