Článek
„Musíme tomu udělat přítrž,“ prohlásila malženka, když mě tento měsíc již podruhé vyzvedávala ze záchytky. Souhlasil jsem s ní, ani mě se nechce spát pokaždé v jiné posteli.
Navíc naše sociální bublina není příliš nakloněna současné politické vládní garnituře a začínáme jí být našimi bujarými oslavami podezřelí. Vezmeme to z jedné vody načisto, pronajmeme chatu na horách, kde nás nikdo nezná a oslavíme celé čtvrtletí najednou, prohlásila malženka. A organizace se ujmeš ty, alespoň přijdeš na jiné myšlenky.
Neprotestoval jsem. Harpagonovský rozpočet neumožňoval pronájem zámku ve Vizovicích či hotelu Ještěd. Nápad se zdál přesto docela dobrý, do chvíle, než jsem zjistil, že pivovar Krušovice není v Krušných horách.
Zavděk jsem vzal polorozpadlou hájovnou ve vojenském úvozu Brdy „zdarma“ zapůjčenou kamarádem. Nevýhodou bylo, že k objektu nevedla cesta a pásové bojové vozidlo pěchoty (BVP) z místního muzea nás dopravovalo po skupinách osmi lidí asi půl kilometru vzdušnou čarou od objektu. Nejschopnější z oněch osmi lidí byl vybaven mapou a busolou. Jeho úkolem bylo bez větších ztrát celé družstvo do hájovny dovést. Ostatní byli ověšeni dárky, krabicemi s dorty, masem, vínem, tvrdým alkoholem a basami piv. Pouze členové družstva nad osmdesát let byli zproštěni nákladu a mohli si vykračovat zcela svobodně. Někteří z nich si do divočiny přivezli nepochopitelné předměty, které jim v tomhle terénu nebyly naprosto k ničemu. Jako například berle a kolečkové židle.
Nakonec, usazeni na krosnách mladších a silnějších, jsou doneseni na určené shromaždiště. Pouze jediná posádka se nedostavila, snad to bylo způsobeno tím, že strýc Bonifác si zapomněl brýle a mapa mu spíš připomínala erotickou fotografii. I přesto se snažil dostat k cíli. Tetino zvolání „Jsme v prdeli“ pak nabylo další zcela novou dimenzi. Ostatně je zjevné, že strýc mířil o kousek dál, do zábavního parku.
I tato grupa je zachráněna a oslava může vypuknout. Pronikáme dovnitř a rozděláváme oheň v krbu. V místnostech je něco málo nad nulou, alespoň není nutné hledat způsob, jak chladit donesená piva. Po dvou hodinách je v obývací místnosti relativně teplo a s vzrůstající teplotou rozmrzá i nálada ve společnosti. Místnosti dobýváme jednu po druhé a lesní havěť se vrací zpět do lesa, mrmlaje si pod fousy „Přijde den, zúčtujeme spolu“.
Rozdávání dárků jde docela snadno. Všichni byli varováni nedostupností objektu, a tak jsou dárky celkem skladné.
Jedné ze svých neteří dávám jako dárek čokoládovou masáž. Totiž poukázku na ni. Neteřinka právě prochází černým obdobím puberty a čokoláda se jí zdá málo černá. Slibuji, že zařídím čokoládu hořkou, nikoli světlejší mléčnou.
Tchán Oskar dostává umělé zuby. Ztratil je někdy na jaře. Od té doby je na kašovité stravě. Jeho žena Drahomila je našla hned druhý den mezi ponožkami, ale nalezené umělé zuby budou vítaný dárek a navíc zadarmo. A ještě se ušetří za maso. Oskar je pohublý, není to žádná sranda žít tři měsíce na jáhlové kaši a mlékové polívce. Se slzami štěstí v očích nasazuje nalezené protézy a zakusuje se do ještě polosyrové vepřové kýty. Protéza se láme, zuby padají na zem a než se stačí zorientovat, tchyně je nenápadně kopne do krbu. Rozvařit mrkev je pohodlnější než pečení kachny.
My s malženkou si dáváme naše obvyklé dárky. Já dostávám permanentku na moderní balet, ona týdenní putovní pobyt po moravských vinných sklípcích. Pak nastává obligátní výměna darů.
Oslava se dostává do obrátek, kdo nekřičí, není slyšen. Dcerka Euforína donesla sušenky vlastní výroby. Jen se po nich zaprášilo. Vzduch na Brdech je čistý a nabuzuje pocit lehkosti a štěstí. Vzájemně si padáme do náručí. I tchýně Drahomila na mě mluví zdrobněle. Ten matroš, to musí být síla.
Začíná se zpívat. Zpíváme všichni, bez ohledu na hudební hluch. Situace je tako ve slávistickém kotli. Malženka s kytarou stojí na stole a předkřikuje jako kotelník. S plným nasazením po ní opakujeme popěvky lidových písní. Zvěř tou dobou je na útěku, pomalejší kusy se alespoň zahrabávají. Neberte to na lehkou váhu, víte, co muselo dát například stádu divočáků práce vyhrabat si každý dvoumetrovou noru?
Ráno se probouzíme, šeptáme a snažíme se pohybovat úsporně. Bolí hlava, bolí krk, bolí nohy a bolí žaludek. Odcházíme husím pochodem k bojovému vozidlu pěchoty, které nás dopraví zpět do civilizace a slibujeme si, že za půl roku zase, určitě.
@stařecNaChmelu
Moji tvorbu můžete najít i na facebooku, pokud máte zájem. Na adrese:
