Článek
Je zajímavé jim pozorovat oči. Skoro vždy se rozšíří. Zájmem. Snad je inspiruji pro ten den, snad je posunu k nějakému rozhodnutí. Třeba si dát zmrzlinu nebo si nedat v práci přesčas.
Dokázat využít skulinek příležitostí je umění, které navzdory tomu zoufale neumím. Třeba Svědci Jehovovi jsou na tohle úplní kofři. Jednoho z nich jsem kdysi potkal v tramvaji, v ruce jsem držel kytku pro mou tehdy ještě nastávající malženku. To mu stačilo k tomu, aby navázal rozhovor. Oslím můstkem mu byla Šalamounova Píseň písní a zmínka o růžích v ní. Skočil jsem mu na udičku a odrecitoval jsem ten kousek z Šalamouna, co znají snad všichni puberťáci: „Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka, jež pasou se v liliích.“
A už jsem se ho nezbavil. Hustil do mě svoji agendu tak intenzivně, že jsem nakonec na křižovatce rozrazil dveře a vystoupil mimo stanici, abych se ho zbavil.
Takhle se to musí. Ten chlápek by se dnes v našem pokročilém pseudokapitalismu neztratil. Bohužel žil v zahnívajícím socíku a jak jinak se ten chudák měl realizovat? S jeho schopnostmi by dnes byl králem obchodníků.
V životě vzpomínám na spoustu věcí. Co se povedlo, co ne… Ale nejčastěji na to, co jsem neudělal. Klasicky – 1986, socialismus v plné kráse, parta lidí po VŠ v jugoslávských Julských Alpách. Spali jsme pod stany, ve vypůjčené chatě a jednou i v turistickém hostelu někde nahoře v Triglavském parku. Na nocleh jsme ještě měli, ale pili jsme jenom vodu. Jeden z party si koupil limonádu, v přepočtu za tehdejších 100 Kč, což by bylo nyní asi 1000 Kč. Ostatní jsme se mu smáli. Dodnes lituji té promarněné příležitosti. Ano, bylo to spoustu peněz. Ale ten zážitek… Říkám tomu v duchu prokletí promarněných příležitostí.
V roce 2000 jsem strávil 4 měsíce v Austrálii. Potřeboval jsem lepší angličtinu pro svojí tehdejší práci. A tak jsem si koupil možnost studia na jazykové škole v Sydney. V Austrálii proto, abych mohl i pracovat. Pracoval jsem ve starobinci. Bezmocní staří lidé s Alzheimerem. Alespoň takhle jsem splácel dluh své babičce, která odešla podobnou cestou a já ve své hlouposti a mládí to nepoznal a možná ani nezaregistroval. To samo o sobě je na další článek.
Ale proč to píšu: chtěl jsem si odvézt mimo angliny i zážitky. Co jsem nerealizoval je procházka po Harbour Bridge. Tou procházkou nemyslím procházku. Spíš ferratu. To si koupíte lístek a oni vám půjčí něco jako horolezecký sedák. No a pak se vydáte s průvodcem po oblouku mostu až nahoru. Mostní oblouky jsou v dechberoucích 130ti metrech. Cesta nahoru a pak zase dolů trvá klidně i 3,5 hodiny. Dá se to jít i v noci. Jen si to představte – teplý vítr, tma, rozzářený záliv, Opera co by kamenem dohodil a - vy.
Pocitově se tomu nevyrovná ani zážitek z rozhledny na Sydney Tower. Snad proto, že tam je člověk za sklem a i když je nejvýš, jak to jde na jižní polokouli, není to nic moc. Na mostě, na běžné silnici jste 60 metrů nad hladinou, skoro dvakrát výš než Nuselák. Omámeně jsem zastavoval, opřel kolo o zábradlí u cyklostezky na mostě a kochal se pohledem na město, zálivy a životem na moři.
A já blbec to nešel. Zdálo se mě to drahé. Teď jsem se díval, letos to stojí nějakých 400 klokaních dolarů. Jo, je to dost. Teď je v Sydney Theodorka s přítelem. Mluvili jsme o téhle příležitosti. Moc se jí nechce. Nepřemlouvám jí.
Ani jsem jí neřekl o prokletí promeškaných příležitostí. Já vím, že se tam budu muset vrátit. A bude mě to stát asi mnohem víc než těch posraných 7 tisíc.
@stařecNaChmelu
Moji tvorbu můžete najít i na facebooku, pokud máte zájem. Na adrese:
https://www.facebook.com/starecnachmelu/
