Článek
Znáte ten pocit? Kráčíte po úplně rovném chodníku, v hlavě si přehráváte nákupní seznam nebo se usmíváte nad vtipnou zprávou od kamarádky, a najednou – bác. Noha se nějak záhadně zaplete do neviditelné překážky, srdce vám vyskočí až do krku a vy se na poslední chvíli chytáte nejbližšího plotu, abyste neskončila s nosem na zemi. Následuje rychlé rozhlédnutí, jestli tenhle artistický výkon někdo viděl, nervózní úsměv a zamumlání něčeho o děsné nešikovnosti.
Možná občas podléháte pocitu, že si vaše nohy žijí vlastním životem a gravitace si na vás zasedla mnohem víc než na ostatní. Co když ale vaše tělo vysílá signály, kterým zatím nerozumíte?
Představte si svůj organismus jako obrovský symfonický orchestr. Když najednou jeden hudebník – v tomto případě naše přirozená rovnováha – začne hrát falešně, většinou z toho neviníme jeho nástroj. Spíše si po chvíli začneme klást otázku, jestli se náhodou něco neděje s dirigentem. A tím dirigentem není nikdo jiný než náš mozek.
Dlouho se mělo za to, že se stárnutí naší mysli ohlašuje výhradně zapomínáním. Ukazuje se však, že se příběh naší paměti možná začíná psát mnohem dřív, než zapomeneme, kam jsme včera večer položily klíče. Píše se v našich krocích.
Krok vedle, nebo varování před blížící se bouří?
Až donedávna se pády spojovaly spíše s křehkostí kostí ve velmi pokročilém věku nebo s horším zrakem. Všichni víme, že babičkám a dědečkům pád prostě neprospívá. Jenže co když se tenhle problém týká už nás, čtyřicátníků a padesátníků, tedy lidí v plné síle?
Nedávno mě při ranní kávě naprosto fascinovala rozsáhlá analýza publikovaná na vědeckém portálu ScienceAlert, která dala dohromady data od bezmála tří milionů lidí. A přiznám se, že výsledky pro mě byly tak trochu ledová sprcha.
Výzkumníci totiž zjistili, že pokud po čtyřicítce bez zjevné příčiny upadnete, není to jen otázka rozbitého kolene. Jediný pád v tomto věku může být podle sesbíraných dat spojen s o 20 procent vyšším rizikem budoucí diagnózy demence.
A pokud těch pádů nasbíráte víc? Tam už pravděpodobnost stoupá dokonce o alarmujících 74 procent.
„Opakované pády by mohly sloužit jako potenciální klinický marker pro identifikaci jedinců s vyšším rizikem postupného kognitivního úpadku,“ varují autoři rozsáhlé studie.
Najednou to do sebe začalo všechno zapadat. Demence přece nevznikne přes noc. Odborníci i Světová zdravotnická organizace (WHO) dlouhodobě upozorňují, že neurodegenerativní změny v mozku mohou potichu probíhat celá desetiletí předtím, než si vůbec všimneme prvních paměťových výpadků. Ale proč by se to proboha projevovalo tím, že si občas nevysvětlitelně „nabijeme nos“?
Tři střípky skládačky: Proč se mozek propisuje do modřin
Zkuste si náš mozek představit jako moderní inteligentní elektroinstalaci ve velkém mrakodrapu. Než v celém domě kompletně vypadne proud (což si můžeme představit jako plně rozvinutou fázi demence), začnou nejdřív třeba jen problikávat žárovky v suterénu nebo se občas nečekaně zasekne výtah. Zpracování prostoru, odhad vzdálenosti a bezchybné udržení rovnováhy jsou pro mozek nesmírně náročné výpočetní operace.
Vědci na základě studie přišli rovnou se třemi logickými vysvětleními, která ukazují, jak úžasně a zároveň křehce je náš organismus propojený:
- Přímý následek: První teorie je zřejmě ta nejpřímočařejší. Pády často znamenají drobnější či větší úrazy hlavy. A jak už léta potvrzují mnohé neurologické výzkumy o úrazech hlavy, poškození mozkové tkáně může přímo urychlit neurodegenerativní procesy. Žádná boule zkrátka našim mozkovým buňkám nedělá dobře.
- Společná příčina: Tohle mi přijde jako ten největší zjištění. Neurodegenerace už může v mozku potichu probíhat a zasahovat právě ta centra, která řídí jemnou motoriku a rovnováhu. Pád tedy nemusí být vůbec příčinou demence, ale je jejím velmi, velmi časným příznakem. Úplně prvním upozorněním, že v řídícím centru už všechno nestíhá běžet na sto procent.
- Začarovaný kruh strachu: Tohle zná dost možná ze svého okolí každý z nás. Člověk nepříjemně upadne a logicky dostane strach, že se to stane znovu. Začne si dávat mnohem větší pozor, přestane chodit na dlouhé procházky do přírody, omezí sport a nakonec se z velké části odstřihne od společenského života. Právě chronický nedostatek pohybu a plíživá sociální izolace jsou ale obrovskými urychlovači úpadku našich mentálních schopností. Zavřeme se do pomyslné zlaté klece bezpečí, která ovšem náš mozek paradoxně ničí nejrychleji.
Není to ortel, je to hlavně příležitost k akci
Možná teď sedíte s mobilem nebo u počítače, díváte se na zelenou modřinu na své holeni a polévá vás horko. Dámy, zastavte. Zhluboka se nadechněte. Nechci vás ani v nejmenším děsit a už vůbec nechci, abyste se odteď začaly balit do bublinkové fólie pokaždé, když půjdete koupit rohlíky.
Víte, co je na těchto moderních vědeckých objevech to nejkrásnější? Ony nám neberou naši naději. Ony nám totiž dávají silnou zbraň do ruky.
Pochopení tohoto spojení znamená, že získáváme obrovský časový náskok. Pokud začneme brát svou rovnováhu a pády vážně už po čtyřicítce, můžeme tenhle nepříznivý vývoj zvrátit. Není přece žádná náhoda, že lékaři dnes tolik propagují jógu, pilates, taiči nebo docela obyčejná balanční cvičení. Tím, že posilujeme střed těla a záměrně trénujeme rovnováhu, neděláme laskavost jen svým zádům a postavě, ale doslova trénujeme i svůj mozek. Učíme ho znovu rychle a správně reagovat, přesně vnímat prostor kolem nás a zachraňovat nás před dalšími pády.
Zkuste třeba jen zítra ráno při čištění zubů stát chvíli na jedné noze. Je to úsměvná maličkost, já vím. Ale tyhle drobné denní rituály mohou mít na naši dlouhodobou budoucnost mnohem větší vliv než platíčka drahých doplňků stravy.
Až tedy příště nečekaně zakopnete o neviditelný práh v obýváku, hlavně nepanikařte. Usmějte se na sebe, oprašte se a možná se v duchu zeptejte, jestli svému tělu věnujete dostatek laskavé péče a prostoru k pohybu. Náš mozek k nám neustále mluví – někdy skrze vzpomínky, jindy skrze naše fyzické zakolísání. Stačí mu jen naslouchat a s úsměvem udělat ten první (a tentokrát už pevný) krok správným směrem. Zvládneme to. I s těmi občasnými modřinami.
P.S.
Věřím, že největší sílu nad svou jasnou myslí v budoucnu nezískáme v lékárně, ale v momentě, kdy pochopíme, že každý náš krok je odrazem zdraví našeho mozku. Abych mohla i nadále bourat mýty o „nevyhnutelném stárnutí“ a psát o tom, jak si udržet sílu a rovnováhu díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně děje v hlubinách našich neuronů. Děkuji, že v tom „střežení naší životní jiskry“ jedete se mnou!
