Článek
Znáte to. Ráno ve spěchu chystáte snídani, krájíte jablka na úhledné měsíčky (protože když jsou na kostičky, tak je ten menší demonstrativně odmítá jíst), mažete kváskový chleba a s pocitem dobře odvedené mateřské práce naléváte dětem velkou sklenici mléka nebo sypete do misky kvalitní jogurt. Odškrtnuto. Vápník dodán, kosti porostou jako z vody a my můžeme s klidným svědomím vyrazit do dalšího dne.
Přiznám se vám – léta jsem to dělala naprosto stejně a plácala se u toho po rameni, jak skvěle tu výživu zvládám.
Jenže pak mi do ruky padla statistika, u které jsem se musela posadit. Ukazuje se totiž, že alarmujících 80 % dnešních dětí bude mít kolem třicátého roku života slabé a křehké kosti. A teď přijde ten největší šok: Není to proto, že by měly špatný jídelníček. Není to proto, že by jedly moc cukru nebo pily málo mléka.
Děláme totiž jednu drobnou, ale naprosto fatální chybu, která celou naši snahu o zdravý vývoj dětské kostry doslova splachuje do kanálu.
Neviditelný zloděj v dětských pokojíčcích
Představte si, že stavíte vysněný dům. Nakoupíte ty nejdražší a nejkvalitnější cihly na trhu. Složíte je na pozemku a čekáte, že z nich vznikne pevná zeď, která odolá i vichřici. Jenže zedníkům zapomenete dodat maltu. Co se stane? Můžete mít cihel, kolik chcete, ale bez pojiva se vám dům při prvním silnějším poryvu větru zřítí jako domeček z karet.
Přesně tohle se děje v tělech našich dětí.
Ten vápník z ranního mléka, ze sýrů i z brokolicových placiček, nad kterými jste večer strávily hodinu, jsou ony kvalitní cihly. Ale organismus dítěte je naprosto zmatený, pokud k nim nedostane onu pověstnou „maltu“. Místo aby vápník putoval do kostí a zubů, kde má budovat pevnou strukturu, jednoduše tělem jen bez užitku proteče.
Vaše dítě může mít stravu bohatou na vápník jako vrcholový sportovec, ale pokud mu chybí jedna jediná esenciální složka, je celá vaše snaha marná.
Je to jako snažit se dostat do exkluzivního VIP klubu, ale nemít pozvánku. Vápník stojí přede dveřmi do krevního oběhu a do kostí, ale vyhazovač ho prostě nepustí dovnitř.
A přesně o to tu běží. O klíč, který ty dveře otevírá.
Zlatý klíč, který jsme někde ztratili
Tím nenápadným, ale naprosto kritickým prvkem není nic jiného než starý známý vitamín D.
Zní to obyčejně, že? Všichni o něm víme. Jenže realita dnešních dnů je taková, že ho naše děti mají kritický nedostatek. Už v přelomové zprávě z roku 2008 AAP (Americká akademie pediatrů) zdvojnásobila doporučenou denní dávku této látky pro kojence a děti, protože klinická data ukázala děsivý návrat křivice a oslabení kostí.
Vitamín D je totiž přesně ten hormon (ano, technicky je to spíše hormon než vitamín), který v našem tenkém střevě funguje jako propustka pro vápník. Bez dostatečné hladiny „déčka“ dokáže tělo z potravy vstřebat jen mizerných 10 až 15 % vápníku. Když je vitamínu D dostatek, absorpce vyskočí i na 40 %.
K situaci se pravidelně vyjadřuje i WHO (Světová zdravotnická organizace). Podle jejích aktuálních zdravotních směrnic z roku 2020 je plošná suplementace naprosto stěžejní nejen pro těhotné ženy, ale právě pro správný vývoj populace od raného dětství.
Proč jsme se ale dostali do bodu, kdy musíme vitamín doplňovat uměle?
Proč sluníčko a mléko už zkrátka nestačí
Možná si říkáte: „Ale vždyť moje děti jsou pořád venku na sluníčku! A já jim dávám zdravě jíst.“ Taky v tom občas plavu a říkám si, že příroda to přece musela vymyslet chytřeji. Ale náš moderní životní styl přírodu trochu přechytračil.
- Strach ze slunce: Jakmile vysvitne sluníčko, automaticky děti mažeme krémy s ochranným faktorem 50. A děláme dobře, chráníme je před rakovinou kůže! Jenže ochranný faktor 30 a více dokáže snížit syntézu vitamínu D v kůži až o 95 %.
- Život pod střechou: Naše babičky lítaly celé dny po venku. Dnešní děti tráví mnohem více času ve třídách, v hernách nebo doma nad úkoly a tablety.
- Geografie, kterou neoklameme: Tady ve střední Evropě zkrátka od října do dubna sluníčko nemá takovou sílu, aby náš organismus donutilo k produkci dostatečného množství „déčka“.
Výsledek? Kosti, které by v dětství a dospívání měly zhoustnout a vytvořit si „zásobu“ na celý život, zůstávají podvyživené. A ve třiceti letech, kdy se začíná kostní hmota přirozeně postupně odbourávat, už není z čeho brát.
Jak z toho ven (bez výčitek a paniky)
Milé mámy, zastavme se na chvíli. Jestli teď cítíte ten známý mateřský osten viny, že jste něco zanedbaly, okamžitě ho zahoďte! Já sama jsem kapky s „déčkem“ po prvních narozeninách dětí často s úlevou odložila hluboko do lékárničky s pocitem, že už jsou přece velké. Nejsme v tom samy.
Důležité je, že víme, co s tím, a řešení je naprosto jednoduché:
- Návrat ke kapičkám: Pořiďte v lékárně kvalitní vitamín D (ideálně ve formě D3) a zařaďte ho zpět do rutiny. Stačí kapka denně. Pro lepší vstřebatelnost vybírejte ten, který je rozpuštěný v oleji.
- Chytřejší slunění: Zkuste nechat děti v létě zhruba 10 až 15 minut venku bez opalovacího krému (samozřejmě ne v pravé poledne, ale třeba dopoledne nebo v pozdním odpoledni). Teprve pak je namažte.
- Hledejte parťáky v jídle: Losos, tuňák nebo vaječné žloutky jsou fajn, i když čistě ze stravy potřebnou denní dávku vitamínu D u dětí poskládáte jen těžko.
Kostra našich dětí je doslova opěrným sloupem jejich budoucího zdraví. A my teď máme v rukou ten správný klíč, abychom z něj udělaly sloup ze železobetonu.
Takže až zítra ráno budete dětem nalévat to mléko nebo chystat jogurt, usmějte se. Přidejte malou kapku slunce z lahvičky a vypusťte je do světa s vědomím, že jste pro jejich budoucnost udělaly naprosté maximum. A když tu kapku občas zapomenete dát? Svět se nezboří. Dáme si ji zítra. Zvládáme to totiž skvěle!
P.S.
Věřím, že největší sílu nad celoživotním zdravím našich dětí nezískáme v laboratořích s drahou genovou terapií, ale v momentě, kdy pochopíme, jak banální prebiotické a hormonální detaily rozhodují o pevnosti jejich těla v dospělosti. Abych mohla i nadále bourat mýty o „nevyhnutelně křehkých kostech porcelánové generace“ a psát o tom, jak skrze vědu a selský rozum vybudovat pro naše nejmenší železobetonové základy na celý život, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se reálně děje v hlubinách dětské biologie.
