Článek
Sedíte zavřená v koupelně na okraji vany a potají do sebe soukáte napůl rozteklou čokoládovou tyčinku. Za dveřmi se ozývá křik a vy máte pocit, že se každou vteřinou sesypete. Dneska jste zase křičela. Zase jste jim pustila pohádku v televizi, abyste měla aspoň dvacet minut klidu na studenou kávu. A přesně v tuhle chvíli, s plnou pusou čokolády, vytáhnete telefon a otevřete Instagram.
Obrovská chyba. Okamžitě na vás totiž vyskočí záplava dokonale upravených maminek v pastelových teplákových soupravách. Jejich děti si potichu a soustředěně hrají s ekologickými dřevěnými hračkami, zatímco ony s úsměvem připravují bezlepkové lívance ve tvaru zvířátek. Nepotí se, nekřičí a rozhodně se neschovávají v koupelně s levnou sladkostí.
V tu ránu je to tady. Těžký, svíravý kámen v žaludku a pocit absolutního selhání. Všudypřítomná mateřská vina, která vám namlouvá: „Nejsi dost dobrá. Tvé děti si ponesou traumata do konce života, protože nemáš nekonečnou trpělivost a nestavíš jim z Lega Bradavice.“
Žijeme v době, která z rodičovství udělala olympijskou disciplínu. Jsme pod neustálým tlakem být takzvanými helikoptérovými rodiči, kteří neustále krouží nad svými potomky, nebo ještě hůř – rodiči „sekačkami“, kteří před dětmi preventivně odstraňují i ty nejmenší překážky a zdroje frustrace. Děláme první poslední, abychom je uchránili před jakýmkoliv diskomfortem, smutkem či nudou.
Co když vám ale prozradím, že celá tato honba za dokonalým, bezchybným a vždy usměvavým mateřstvím je nejen vyčerpávající iluzí, ale dokonce fenoménem, který vašim dětem skrytě škodí?
Skleníková květina v reálném světě
Představte si, že zasadíte nádhernou, nadějnou květinu do dokonale sterilního skleníku. Nastavíte jí ideální teplotu, hnojíte ji těmi nejdražšími živinami a nikdy, opravdu nikdy nedovolíte, aby na ni zafoukal vítr nebo dopadl prudký déšť. Květina sice vyroste do krásy, ale co se stane v momentě, kdy ji z tohoto bezpečného mikrosvěta přesadíte ven na zahradu, do drsné reality?
Při prvním silnějším poryvu větru se její křehký stonek zlomí. Nevybudovala si totiž dostatečně silný kořenový systém. Zkrátka ho nepotřebovala.
S psychikou našich dětí je to úplně stejné jako s imunitním systémem. Aby se obranyschopnost posílila, musí se organismus občas potkat s nějakým tím bacilem. Stejně tak platí, že aby byla dětská duše odolná, musí občas zažít frustraci, čekání a – ano, podržte se – i matčino selhání. Přehnaná snaha o dokonalé rodičovství totiž podle rozsáhlé studie publikované v odborném magazínu Journal of Child and Family Studies vede u dětí v pozdějším věku k vyšší míře úzkostí, depresí a neschopnosti řešit běžné životní nesnáze.
Potomci dokonalých matek zkrátka neumějí prohrávat, protože je to doma nikdo nenaučil. Nedokážou se vyrovnat s tím, že jim někdo nevyhoví okamžitě, neboť v rodinném prostředí stačilo jen pípnout a všechno dostali naservírované na zlatém podnose.
A právě v tomto bodě přichází na scénu jeden z nejosvobozujících objevů moderní psychologie.
Úlevný objev jménem „dost dobrá matka“
Pojem „dost dobrá matka“ (v originále Good Enough Mother) nevymyslela žádná vyčerpaná influencerka, jež si potřebovala obhájit nepořádek v obýváku. Přišel s ním už v polovině minulého století uznávaný britský pediatr a psychoanalytik Donald Woods Winnicott. Jeho definice by se měla tesat zlatým písmem do zdí každé porodnice.
Winnicott po letech praxe dospěl k zásadnímu zjištění: Na úplném začátku, v raném kojeneckém věku, potřebuje dítě matku téměř dokonalou. Vyžaduje okamžitou reakci na pláč a naprosté splynutí. Jak ale roste, stává se pro jeho zdravý psychický vývoj naprosto klíčovým, aby matka začala postupně selhávat.
Dost dobrá matka je ta, která dělá chyby. Někdy je unavená, jindy reaguje pomalu, občas zvýší hlas a někdy zkrátka nemá nejmenší náladu hrát si s vláčky.
Právě těmito malými, snesitelnými selháními dítěti ukazuje, že svět není dokonalý, ale přesto se v něm dá bezpečně fungovat.
Kdyby se matka neustále křečovitě snažila o stoprocentní výkon a magicky plnila každé přání dříve, než jej dítě vůbec stihne vyslovit, udržovala by ho v nebezpečné iluzi, že představuje středobod vesmíru, kolem kterého se vše točí.
Jde to však ještě dál. Renomovaný vývojový psycholog Edward Tronick, jenž se specializuje na komunikaci mezi rodičem a dítětem, formuloval takzvané pravidlo 30 procent.
I ty nejlepší, nejpozornější a nejvíce milující matky na světě jsou se svými dětmi dokonale „vyladěné“ jen zhruba ve 30 % času! Ve zbylých 70 % případů dochází k přirozeným nedorozuměním. Matka přeslechne prosbu, podá špatný hrneček, je podrážděná, nebo zkrátka signály svého dítěte nepochopí. To naprosto klíčové se ale odehrává vzápětí.
Dochází k takzvané „opravě“. Matka se omluví, situace se vyjasní a emocionální spojení se obnoví. Právě tento neustálý cyklus drobných kolizí a následných usmíření buduje v dítěti obrovskou psychickou odolnost (resilienci). Učí se tak nesmírně cenné lekci: Vztahy se mohou na chvíli pokazit, ale vždycky se dají zase napravit.
Co to znamená pro náš každodenní život?
Pojďme si tyto vědecké poznatky přenést do reálného, občas trochu hlučného a chaotického života. Co všechno je ve skutečnosti naprosto v pořádku, přestože nám sociální sítě diktují opak?
- Je v pořádku, že dítě chvíli počká. Vaříte večeři a potomek se vzteká, že chce okamžitě podat zapadlou hračku? Nemusíte všeho nechat a okamžitě přiběhnout. Přiměřená frustrace z čekání totiž buduje tolik potřebnou trpělivost.
- Je v pořádku přiznat vlastní emoce. Někdy vám zkrátka ujedou nervy a vybuchnete (pochopitelně v mezích normy). Děti potřebují vidět, že i dospělí prožívají škálu emocí, dělají chyby a umějí říct: „Promiň, byla jsem strašně unavená a nezvládla jsem to.“ Je to pro ně nesrovnatelně cennější lekce než roboticky potlačovaný hněv maskovaný křečovitým úsměvem.
- Je v pořádku nechat je nudit se. Rozhodně nemusíte dětem vymýšlet organizovaný program na každou minutu dne. Nuda je ve skutečnosti tím nejlepším odrazovým můstkem pro dětskou fantazii a kreativitu.
Přiznávám, že i já v tom občas stále plavu. Mám dny, kdy se podívám na nekonečnou hromadu nevyžehleného prádla, na dítě pomalované fixou a chce se mi brečet, že nezvládám být onou ideální matkou, jakou jsem si předsevzala být, než se děti vůbec narodily. V takových chvílích si ale vždycky vzpomenu na spásné pravidlo třiceti procent.
Nemusíme být dokonalé. Dokonalost je ve své podstatě nudná, chladná a pro reálný život nesmírně nepraktická. Buďme raději autentické, milující a přirozeně chybující. Odpusťme si, že občas koupíme svačinu zabalenou v plastu, místo abychom o půlnoci zadělávaly těsto z bio špaldové mouky. Naše děti totiž nepotřebují naprogramovaného robota, jenž se pro ně obětuje až do stádia úplného vyhoření.
Potřebují především spokojenou, občas sice pekelně unavenou, ale skutečnou mámu, ze které dýchá lidskost a bezpodmínečná láska. Až tedy dnes večer znovu ulehnete do postele s pocitem, co všechno jste přes den zkazila, usmějte se do tmy. Jste totiž naprosto „dost dobrá“. A pro své malé stvoření představujete ten nejlepší vesmír ze všech.
P.S.
Věřím, že pevný základ pro psychické zdraví a samostatnost našich dětí nevybudujeme tím, že před nimi preventivně odmeteme každou překážku. Získáme ho naopak v momentě, kdy je skrze vlastní lidskost a zranitelnost naučíme v reálném světě bezpečně žít a umět padat. Abych mohla i nadále bourat mýty o nutnosti „stoprocentní mateřské dokonalosti“ a psát o tom, jak za pomoci vědy a selského rozumu vychovat generaci, která v dospělosti nezkolabuje při prvním poryvu větru, potřebuji vaši podporu. Každý, byť sebemenší příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že má práce dává smysl a že vás baví společně odkrývat pravdu o tom, co dětská duše pro svůj zdravý vývoj skutečně potřebuje.
