Článek
Pustíte si starý muzikál a během pár vteřin jste zpátky v době, kdy měly večerní šaty vlastní architekturu a každá filmová ulice se po dešti leskla přesně tak, jak měla. Audrey Hepburn zvedne hlavu, nadechne se a místnost naplní čistý, lehký soprán.
Tvář poznáte okamžitě. Možná znáte i píseň. Jen jméno ženy, která ji skutečně zpívá, vám nejspíš nic neřekne.
Na plakátu byla Audrey Hepburn, Natalie Wood nebo Deborah Kerr. Za mikrofonem však často stála Marni Nixon. Uměla svůj hlas přizpůsobit cizí tváři tak dokonale, že si diváci ničeho nevšimli. Hollywood její schopnost miloval. Jen ji dlouho nechtěl přiznat.
Tři hvězdy na plakátu, jedna žena za mikrofonem
Marni Nixon se narodila v roce 1930 v Kalifornii a od mládí studovala klasický zpěv. Měla přesný sluch, výborně četla noty a dokázala během zpívání napodobit způsob, jakým jiná žena mluvila. Nebyla jen zpěvačkou. Byla trochu herečkou, trochu hlasovou krejčovou.
Právě ona nazpívala filmové party Deborah Kerr v Králi a já, Natalie Wood ve West Side Story a Audrey Hepburn v My Fair Lady. Oficiální profil vydavatelství Masterworks Broadway připomíná, že všechny tři výkony vznikly bez uvedení jejího jména.
Představte si švadlenu, která ušije róbu pro nejslavnější ženu večera. Hosté obdivují střih, látku i každý steh, ale jméno švadleny se nikde neobjeví. Marni nedodávala šaty. Dodávala okamžik, kvůli němuž lidé přestali v kině šustit sáčkem s bonbony.
A přesto měla zůstat neviditelná.
Hollywood chtěl slavnou tvář
Filmová studia v padesátých a šedesátých letech často obsazovala do muzikálů známé herečky, i když náročné písně nebyly v jejich možnostech. Playbill popisuje, že dabování zpěvu tehdy patřilo k běžné studiové praxi. Pro producenty šlo hlavně o to, aby na plakátu stálo jméno, které prodá lístek. Zpěv se dal vyřešit ve studiu.
Marni však nepřišla, neodzpívala vysoké tóny a neodešla. U Deborah Kerr sledovala pohyb úst, výraz tváře i způsob, jakým herečka tvořila slova. Musela zazpívat tak, aby divák slyšel Kerr, nikoliv Nixon. Obě ženy proto pracovaly společně a pečlivě sladily herecký projev s hudbou. Nahrávka amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR jejich spolupráci popisuje jako kolegiální.
Na první pohled může podobná práce působit jako krásné řemeslo. A ona jím skutečně byla. Jenže smlouva zároveň Marni ukládala mlčenlivost. Za práci měla dostat zaplaceno, poděkování se ovšem do dohody nevešlo.
Podle rekonstrukce jejího příběhu v deníku The Independent obdržela za všechny písně Deborah Kerr v Králi a já 420 dolarů. Studio jí současně pohrozilo, že by po prozrazení své účasti už nemusela v Hollywoodu dostat další práci.
Natalie Wood nebyla soupeřka. Také ji někdo obelhal
Nejbolestivější část příběhu se odehrála při natáčení West Side Story. Natalie Wood si své písně předem nazpívala a věřila, že studio použije alespoň většinu jejího hlasu. Marni mezitím dostala za úkol nahrát stejné skladby znovu.
Producenti Wood neřekli, že nakonec plánují její zpěv téměř celý nahradit. Marni o tom věděla a cítila se podle pozdějších vzpomínek velmi nepříjemně. Musela stát vedle ženy, kterou štáb chválil, ačkoliv už počítal s tím, že její nahrávky zahodí.
Snadno bychom mohly celý příběh převyprávět jako souboj dvou žen. Slavná herečka proti neznámé zpěvačce. Jedna měla tvář, druhá hlas. Jenže oběma vzali možnost rozhodovat o vlastní práci.
Natalie Wood ponížili lží. Marni Nixon vymazali z výsledku. Studio si ponechalo všechno, co potřebovalo.
Soundtrack West Side Story pak strávil 54 týdnů na prvním místě amerického žebříčku Billboard a prodaly se více než tři miliony kopií. Nixon však původně neměla podíl z prodeje. Podle Masterworks Broadway jí nakonec skladatel Leonard Bernstein přenechal čtvrt procentního bodu ze své vlastní části honorářů.
Audrey Hepburn se snažila do poslední chvíle
Při My Fair Lady byla situace podobná a neméně smutná. Audrey Hepburn chodila na hlasové lekce a doufala, že ve filmu zůstane co nejvíce jejího zpěvu. Marni jí pomáhala, poslouchala její výslovnost a snažila se vlastní hlas vplést do hereččina projevu bez viditelného švu.
Obě ženy spolu jezdily do studia a spolupráce se postupně změnila v opravdové partnerství. Výsledný film však použil v písních převážně hlas Marni Nixon. Také americká Knihovna Kongresu uvádí u My Fair Lady Marni jako zpěvačku, která Audrey Hepburn dabovala.
Při čtení jejich příběhu mě zasáhlo, kolik úsilí obě ženy vložily do jediného výkonu, který měl navenek patřit pouze jedné. Audrey se snažila dostát roli, již od ní všichni čekali. Marni se snažila zmizet tak přesně, aby iluzi nic nenarušilo.
Dokonalost tu nevznikla soutěží. Vznikla spoluprací, kterou studio raději schovalo.
Když hlas konečně dostal vlastní tvář
Po uvedení My Fair Lady už tajemství nevydrželo. O Marni začala psát média a veřejnost se pomalu dozvídala, kdo stojí za písněmi, které znala z kin a desek. Sama zpěvačka později přiznávala, že si až tehdy naplno uvědomila hodnotu své práce a přestala chtít zpívat za další herečky.
Její kariéra přitom zdaleka nekončila u cizích hlasů. Zpívala operu, vystupovala na Broadwayi, učila zpěv a objevila se také před kamerou jako jedna z jeptišek ve filmu Za zvuků hudby.
Na premiéře Za zvuků hudby se prý lidé nejprve rozkřičeli, když vystoupila z auta. Pak ji rozpoznali jako „nikoho“ a zájem rychle opadl. Publikum přitom stálo před ženou, jejíž hlas provázel některé z nejslavnějších scén filmových muzikálů.
Možná právě proto její příběh pořád tolik bolí. Nejde jen o dávný hollywoodský trik. Každá z nás někdy zažila chvíli, kdy její práce splynula s výsledkem a poděkování dostal někdo viditelnější. Upečený dort, dotažený projekt, uklidněné dítě, zachráněná oslava. Všechno funguje, takže se nikdo neptá, kdo držel nitky.
Marni Nixon nakonec své jméno získala zpátky. Trvalo to však desítky let.
Až příště uslyšíte Audrey Hepburn zpívat „I Could Have Danced All Night“ nebo Natalie Wood v „I Feel Pretty“, zkuste si představit malou nahrávací místnost za filmovým plátnem. U mikrofonu stojí drobná rusovlasá žena, sleduje cizí rty a v přesné vteřině se nadechne.
Tentokrát už víme, jak se jmenuje.
P.S.
Věřím, že skutečné autorství nezačíná až ve chvíli, kdy se objeví jméno na plakátu. Marni Nixon vytvořila podstatnou část filmových výkonů, které publikum připsalo jiným ženám, a přesto dlouho nesměla svou práci ani pojmenovat. Její příběh ukazuje rozdíl mezi tím, kdo je vidět, a tím, bez koho by výsledek vůbec nevznikl. Připomíná také, jak snadno společnost zamění tvář díla za jeho jedinou autorku. Jestli vám dává smysl číst texty, které hledají opomenuté ženské osudy bez laciného souzení a vracejí jim lidskou tvář, budu vděčná za podporu. Pomůže mi dál otevírat příběhy žen, které dějiny nechaly za oponou.
