Článek
Znáte ten pocit, kdy se probudíte uprostřed noci a vedle vás je v posteli prázdno? V prvních ospalých chvílích vás možná napadnou ty nejčernější scénáře. Pak ale zaslechnete z obýváku tlumené, leč velmi emotivní sténání.
Kradmo se přikradete ke dveřím a vidíte ho. Vašeho jinak dokonale racionálního partnera, muže, který v práci s ledovým klidem řeší složité firemní krize a doma s naprostým přehledem opraví kapající kohoutek, jak sedí v trenýrkách na samém kraji pohovky.
V rukou křečovitě svírá zmačkaný dekorační polštář, oči má přilepené na blikající obrazovce, kterou ztlumil na minimum, a něco si podivně šeptá. Zář televizoru osvětluje jeho tvář a vy si najednou uvědomíte, že ten dospělý chlap vypadá přesně jako dvanáctiletý kluk u stromečku.
Někdy v polovině června se můj jindy klidný partner zkrátka proměnil. Prožívá něco podobného, jako když my ženy v obrovském napětí sledujeme, jestli nám kurýr stihne doručit ty vysněné letní šaty ještě před odjezdem na víkend. Akorát u něj ta nervozita trvá hodiny, opakuje se takřka denně a doprovázejí ji náhlé výbuchy čiré euforie nebo naopak hluboké frustrace.
Když se z dospělého muže stane puberťák
Zpočátku to mělo velmi nenápadné příznaky, ale brzy se naše domácnost ocitla v úplně jiném režimu. Jak vlastně poznáte, že i u vás doma propukla tahle záhadná mužská horečka?
- Narušený biorytmus: Místo běžného večerního režimu se váš partner najednou řídí podivným harmonogramem. Do postele chodí ve chvíli, kdy vy už máte za sebou první fázi hlubokého spánku, a ráno se potácí kávovaru jako tělo bez duše.
- Nový cizí jazyk: Do vaší běžné komunikace proniknou slova, kterým absolutně nerozumíte. Ofsajdy, penalty, křídla a vápna se stanou častějším tématem než to, co bude o víkendu k obědu.
- Nečekané dojetí: Zjistíte, že dospělý a racionální muž dokáže mít slzy na krajíčku jen proto, že někdo na druhém konci planety o milimetr minul jakousi bílou čáru.
Pravda, která leží za oceánem
A pak mi to konečně došlo. Tedy, abych byla naprosto upřímná, on mi to s kruhy pod očima a hrnkem černé kávy v ruce vysvětlil hned to samé ráno. Za všechno to ponocování a emoční vypětí může aktuálně probíhající Mistrovství světa ve fotbale. Jenže letos je v tom jeden obrovský geografický háček.
Prestižní turnaj se totiž letos koná napříč šestnácti městy v USA, Kanadě a Mexiku. Pro nás tady ve střední Evropě to znamená jediné – kvůli výraznému časovému posunu se ty nejvypjatější fotbalové bitvy odehrávají hluboko v noci, tedy v době, kdy většina populace dávno sní své sny.
Aby toho nebylo málo, pořádající FIFA (Mezinárodní federace fotbalových asociací) se rozhodla letošní sportovní svátek uspořádat v mnohem větším měřítku a vůbec poprvé na něj pozvala rovnou 48 národních týmů.
Pro lepší představu: letošní turnaj nabízí fanouškům celkem 104 zápasů. Kdybyste je všechny chtěly vidět v plné délce, strávily byste před televizní obrazovkou zhruba 156 hodin čistého času. A to do toho vůbec nepočítáme žádná napínavá prodloužení a penalty, které nás čekají, nebo nekonečné minuty čekání na rozhodnutí, které má v rukou VAR (videorozhodčí).
Moje velké sportovní procitnutí a jeden drobný omyl
Přiznávám rovnou a bez mučení, že fotbal mi nikdy dřív nic moc neříkal. Honba dvaadvaceti zpocených mužů za jedním kutálejícím se míčem mi vždycky přišla asi tak smysluplná a zábavná jako snaha dokonale vyžehlit ponožky.
Ale pohled na mého partnera, který se každé odpoledne po práci nadšeně hrnul zpátky k televizi, aby si alespoň ze záznamu pustil to, co přes noc částečně zaspal, mě nakonec obměkčil.
Upřímně, naše partnerské soužití taky občas není ideální, zvlášť když se naše zájmy diametrálně rozejdou, ale zrovna aktuální přístup mi nečekaně zafungoval. Rozhodla jsem se zkrátka být tou chápavou polovičkou. Přisedla jsem si k němu na gauč s tím, že tu nudnou sportovní vložku zkrátka nějak v tichosti přetrpím.
A víte co? Ono to mělo neskutečný spád! Byla to absolutní smršť událostí a emocí. Jeden bleskový útok plynule střídal druhý. Během krátké chvíle padly nádherné góly, pak následoval nebezpečný faul, červená karta a hned nato euforické oslavy vítězů.
Protiútoky se střídaly a brankáři létali vzduchem jako oživlí komiksoví hrdinové. Žádné zdlouhavé přihrávky na vlastní polovině, žádné nudné postávání uprostřed obrovské zelené plochy.
„Lásko, ten fotbal je vlastně hrozně dynamický sport!“ vyhrkla jsem s pusou plnou chipsů po jedné obzvlášť divoké útočné akci v utkání Anglie s Chorvatskem. „Vůbec nechápu, proč všechny kamarádky tvrdí, že se tam devadesát minut v kuse vlastně nic neděje.“
Můj muž překvapeně zamrkal. Pomalu odvrátil zrak od dění na obrazovce a podíval se na mě s tím nekonečně láskyplným a zároveň trochu pobaveným výrazem. Přesně takovým, jakým se díváte na malé dítě, které právě s vykulenýma očima objevilo, že ledová zmrzlina je studená.
„Zlato,“ usmál se shovívavě a pohladil mě po ruce, „tohle jsou jen zkrácené sestřihy. Koukáme na patnáctiminutový výběr těch úplně nejlepších momentů z celého zápasu. Kdybys tady se mnou měla poctivě sledovat celých devadesát minut v reálném čase, pravděpodobně bys usnula dřív, než rozhodčí vůbec poprvé pískne do píšťalky.“
Lekce z gauče, na kterou se těším i zítra
Cítila jsem, jak mi na tvářích vyskakuje lehká červeň. Moje velkolepé sportovní procitnutí tvrdě narazilo na realitu moderního televizního střihu. Zamilovala jsem se totiž do fotbalového fast foodu. Do koncentrované dávky čirého adrenalinu, která byla milosrdně zbavená vší té nudné a vleklé omáčky okolo.
Ale víte, na čem nakonec záleží úplně nejvíc? Zjistila jsem, že vůbec nezáleží na tom, jestli detailně znáte pravidlo o ofsajdu, nebo jestli si naivně myslíte, že celý mezinárodní zápas trvá jen patnáct minut. Podstatné je to obyčejné teplo na gauči, když sedíte večer blízko sebe. Ta sdílená, čistá radost, když se váš unavený dospělý partner na malou chvíli bezstarostně promění v toho nadšeného kluka, kterým kdysi dávno býval.
Dnes v noci hrají znovu. Sice absolutně netuším kdo s kým a proč vlastně, ale moje oblíbené slané brambůrky už nedočkavě čekají ve spíži.
A já se popravdě docela těším, až se zítra odpoledne společně podíváme na dalších „devadesát minut“, které utečou doslova jako voda. Zkuste si k nim někdy taky přisednout. Třeba v těch zrychlených sestřizích objevíte nejen nečekané kouzlo sportu, ale hlavně další kousek lásky a pochopení pro svého vlastního muže.
P.S.
Věřím, že poctivá debata o partnerském soužití nezačíná u toho, že musíme mít všechny zájmy společné. Důležitější je zvědavost, respekt a ochota občas vstoupit do světa druhého člověka, i když nám zpočátku připadá trochu absurdní. Sportovní fanouškovství může zvenčí působit jako hluk, ponocování a přehnané emoce, ale ve skutečnosti často nabízí rituál, sdílenou identitu, uvolnění stresu a návrat k hravosti. Pokud chcete, abych mohla dál zpracovávat podobná témata do hloubky, propojovat humor, vztahovou psychologii, každodenní partnerské střety a malé lekce tolerance, budu ráda za vaši podporu. Díky ní mohu psát texty, které nehledají dokonalé páry, ale skutečné chvíle blízkosti uprostřed běžného chaosu.
