Článek
Čekám na zastávce na tramvaj. Podívám se na světelnou tabuli – přijede za tři minuty. Co udělám? Bleskově sáhnu do kapsy, vytáhnu telefon a začnu procházet Instagram. Ve frontě u pokladny v supermarketu dělám to samé. A když si večer čistím zuby, poslouchám u toho podcast o osobním rozvoji, abych náhodou „neplýtvala časem“.
Žijeme v době, která nás naučila, že každá prázdná vteřina musí být něčím zaplněna. Slovo „nuda“ jsme vyškrtli z našich slovníků a udělali z něj sprosté slovo. Být zaneprázdněný znamená být úspěšný.
Já jsem si ovšem poslední dobou začala všímat jedné nepříjemné věci. Cítila jsem se absolutně prázdná. Moje práce, která mě dřív bavila a u které jsem sršela nápady, se proměnila v ubíjející rutinu. Když jsem měla vymyslet víkendový program pro rodinu, nenapadlo mě vůbec nic. Moje hlava připomínala vyždímaný citron. Jela jsem na autopilota a jakýkoliv záblesk kreativity nebo originality byl pryč.
Vyčítala jsem si to. Říkala jsem si: „Musíš se víc snažit. Přečti si nějakou chytrou knížku, pusť si dokument, načerpej inspiraci!“ A tak jsem do své už tak přehlcené hlavy cpala další a další informace. Samozřejmě to nezabralo. Bylo mi jen hůř.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se mi rozbil telefon. Než mi přišel nový, zůstala jsem celý den „odstřižená“. Odpoledne jsem seděla na gauči s kávou a jen tak… zírala z okna. Pozorovala jsem prachové smítko tančící v paprsku slunce. Nudila jsem se. A najednou, náhle, mi v hlavě bliklo řešení pracovního problému, se kterým jsem si lámala hlavu čtrnáct dní.
Zůstala jsem v šoku. Jak to, že mě to nenapadlo, když jsem urputně seděla u počítače? Jak to, že ten nejlepší nápad přišel ve chvíli, kdy jsem nedělala vůbec, ale vůbec nic?
Tajemství zákulisní úklidové čety
Abychom pochopily tento zdánlivý paradox, musíme nahlédnout do fungování našeho vlastního mozku. Dlouho se předpokládalo, že když odpočíváme, ležíme a takzvaně „zíráme do prázdna“, náš mozek se prostě vypne a spotřebovává méně energie.
Moderní neurobiologie ale ukázala, že je to obrovský omyl.
Když váš mozek zdánlivě nic nedělá, zapíná se takzvaná síť výchozího režimu (DMN – Default Mode Network). Je to chvíle, kdy se vaše vědomá mysl odpojí od vnějšího světa a začne tiše pracovat uvnitř.
Představte si svůj mozek jako obrovskou, rušnou divadelní scénu. Během dne se na pódiu neustále něco děje. Herci (vaše vědomá pozornost) křičí, běhají, řeší e-maily, počítají rozpočet, navigují vás v autě. Dokud jsou herci na scéně, je tam hluk a chaos.
Ale ve chvíli, kdy se začnete nudit, herci odejdou z pódia. A tehdy nastoupí tichá, ale nesmírně důležitá zákulisní četa – vaše síť výchozího režimu. Začne uklízet pódium, spojovat rekvizity z minulých scén s těmi budoucími a tvořit souvislosti. Právě rozsáhlé studie zaměřené na neurobiologii kreativity dokazují, že tato síť je zodpovědná za to, čemu říkáme „aha-moment“.
Když se uvolníme a necháme myšlenky jen tak bloumat, náš mozek začne podvědomě propojovat zdánlivě nesouvisející informace, které jsme během dne nasbíraly.
Nuda jako spouštěč geniality
Možná si říkáte, že scrollování na sociálních sítí je vlastně taky takový relax a nuda. Omyl, holky. Když koukáte do telefonu, vaši herci na pódiu stále běhají a přijímají nové a nové vstupy. Zákulisní četa nemá šanci nastoupit.
Jak zjistily moderní výzkumy zkoumající vztah mezi nudou a originalitou, skutečná nuda (tedy stav, kdy nemáme žádný vnější stimul) je pro náš mozek sice zpočátku nepříjemná, ale funguje jako geniální katalyzátor. Ve snaze uniknout z pocitu nudy začne naše síť výchozího režimu pracovat na plné obrátky.
Není proto divu, že síť výchozího režimu hraje absolutně klíčovou roli při řešení komplexních problémů. To je přesně ten důvod, proč vás ty nejlepší nápady napadnou ve sprše, při žehlení, při běhání bez sluchátek nebo těsně před usnutím. Ostatně, schopnost plánovat budoucnost, vizualizovat si nové scénáře a generovat opravdu inovativní nápady je s aktivací této mozkové sítě přímo spjata.
Pokud jí ale nedáme prostor – pokud každou minutu ve frontě zaplácneme koukáním do mobilu – připravujeme se o svůj vlastní potenciál.
Jak se znovu naučit nudit
Vím, že v dnešní výkonnostní společnosti to zní jako rouhání. Cítíme vinu, když si jen tak sedneme s hrnkem čaje a nekoukáme u toho aspoň na zprávy. Máme pocit, že jsme líné.
Ale zkusme to vnímat jinak. Zkusme to vnímat jako nejdůležitější údržbu našeho nejdražšího nástroje. Tady je pár drobností, které jsem začala dělat já, abych svou „zákulisní četu“ nechala občas pracovat:
- Zóna bez telefonu: Do koupelny a na toaletu si už telefon neberu. Jsou to mé bezpečné zóny absolutní nudy. (Ano, vím, jak bláznivě to zní, ale funguje to skvěle).
- Jedna cesta denně potichu: Když jdu pro děti do školy, nechám sluchátka doma. Jen jdu. Koukám na stromy, na lidi, do prázdna.
- Vědomé zírání: Když se v práci cítím zaseknutá, místo abych ze zoufalství otevřela e-mail nebo Instagram, otočím se s židlí k oknu. Na pět minut dovolím své mysli, aby se rozutekla, kam chce.
Holky, netrestejte se za to, že občas vypnete. Nejsme stroje, do kterých se jen sypou data. Abychom z těch dat dokázaly vytvořit něco krásného, nového a smysluplného, musíme naší hlavě občas dovolit to velké, luxusní a osvobozující NIC.
Zkuste si dnes odpoledne sednout a aspoň na pět minut se upřímně, poctivě a hluboce nudit. Vaše kreativita už se třese nedočkavostí, až se bude moct konečně projevit.
P.S.
Věřím, že největší sílu nad svou myslí a nápady nezískáme v nekonečném proudu informací, ale v momentě, kdy najdeme odvahu vrátit do svých životů posvátný prostor pro nudu. Abych mohla i nadále bourat mýty o nutnosti být neustále online a psát o tom, jak si udržet jasnou mysl a tvořivou jiskru díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co náš mozek skutečně potřebuje k rozkvětu.
