Článek
Sedíte na lavičce, usrkáváte už skoro studenou kávu a s pýchou pozorujete svého drobečka na pískovišti. Sluníčko svítí a vy máte pocit, že to mateřství vlastně docela zvládáte. A pak to přijde. Vaše milované, jindy naprosto dokonalé dítko zničehonic vytrhne chlapečkovi vedle červenou bábovku, a když se ten malý chudák ohradí, ještě ho odstrčí do písku.
Zrudnete až za ušima. Vystřelíte z lavičky rychlostí blesku a použijete tu absolutně nejklasičtější rodičovskou větu všech dob: „Okamžitě mu to vrať, omluv se a buď na něj hodný!“ Dítě něco vztekle zamumlá, vy se s provinilým úsměvem omlouváte druhé mamince a v duchu se tiše hroutíte. Běží vám hlavou: Kde jsem udělala chybu? Proč je tak bezcitný? Nevychovávám náhodou malého sociopata?
Přiznám se, že tyto situace na veřejnosti bytostně nesnáším. Dlouho jsem si myslela, že laskavost, ohleduplnost a schopnost soucitu jsou prostě věci, se kterými se člověk narodí. Že to je jako barva očí – někdo ji má modrou, někdo hnědou a někdo je zkrátka od přírody empatický andílek, zatímco jiný má povahu dravce. Brala jsem to jako osobnostní rys, který mohu maximálně tak krotit právě těmi zoufalými pokyny typu „buď hodný“ a „poděl se“.
A pak jsem narazila na jeden obrovský výchovný fenomén. Zjištění, které mi naprosto vyrazilo dech a které mi jako mámě sejmulo obrovský balvan z hrudi. Zjistila jsem totiž, že to děláme úplně špatně. Kázáním o tom, že mají být děti hodné, je empatii nenaučíme. Zato Dánové, ti na to přišli už před třiceti lety.
Objev ze severu: Empatie není vlastnost, je to matematika
Když se podíváte do statistik, zjistíte fascinující věc. Dánsko se pravidelně umisťuje na vrcholu žebříčku nejšťastnějších zemí světa. Ale co je důležitější – tamní děti vykazují jedny z celosvětově vůbec nejnižších měr šikany ve školách. Jak je to možné? Mají snad v genech zakódovaný větší klid?
Kdepak. Dánové totiž pochopili jednu zásadní věc, kterou naše společnost často ignoruje. Laskavost není povaha. Laskavost je dovednost. Je to schopnost úplně stejná jako čtení, psaní nebo počítání zlomků. A pokud chcete, aby dítě umělo počítat, nebudete na něj přece křičet „spočítej to!“, ale hezky si s ním sednete a ukážete mu, jak na to.
Proto už od roku 1993 zavedli v Dánsku pro všechny děti od 6 do 16 let takzvaný Klassens tid – povinnou každotýdenní lekci empatie. Není to žádný volitelný kroužek nebo okrajová aktivita pro zlobivé děti. Je to hlavní předmět, který má v rozvrhu stejnou váhu jako matematika nebo přírodověda. Navíc tam téměř 60 procent veškeré školní práce probíhá v týmech. Postupem času tak děti přestanou vnímat soutěživost jako výchozí stav a začnou ve svých vrstevnících vidět spojence, nikoliv hrozbu.
Zní to jako scéna z nějakého utopického filmu, že? Děti sedí v kruhu a učí se rozumět pocitům druhých. Jenže on to není žádný ezoterický výmysl. Neurověda tento severský přístup miluje a má pro něj tvrdé biologické důkazy.
Posilovna pro mozek: Co se děje pod povrchem
Když své dítě neustále napomínáme a nutíme ho k mechanickým omluvám, jeho mozek to zpracovává jen jako splnění příkazu, aby se vyhnulo trestu. Skutečný soucit tam nevzniká.
Studie z oblasti kognitivní neurovědy ale ukazují, že pravidelné procvičování empatie fyzicky posiluje jednu konkrétní část mozku. Odborníci ji nazývají mPFC (mediální prefrontální kůra). To je přesně to místo, které je zodpovědné za schopnost podívat se na svět cizíma očima, za emoční regulaci a za porozumění druhým.
Představte si mPFC jako sval. Když dítěti jen řeknete „buď hodný“, je to podobné, jako byste mu ukázali činku a řekli „buď silný“. Nic se nestane. Ale když ho vedete k reálnému zamyšlení nad emocemi druhých, ten sval fyzicky zvedá váhu. Děti si tak ve svém mozku doslova a do písmene budují nervové dálnice pro soucit.
A proč je to tak důležité pro budoucnost? Nejde jen o to, aby nám děti neudělaly ostudu na pískovišti. Dlouhodobé výzkumy mapující vývoj dětí až do dospělosti odhalily ohromující fakt. Děti, které si brzy osvojí emoční a sociální dovednosti, mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že v dospělosti úspěšně dostudují, udrží si stabilní zaměstnání a vybudují si zdravé, naplňující vztahy.
Abych to řekla jednoduše:
Akademické znalosti a jedničky na vysvědčení vám možná otevřou dveře, ale jsou to sociální dovednosti a empatie, které je udrží otevřené.
Konec kázání: Jak přenést Dánsko do vašeho obýváku
Slyším, co si teď asi říkáte. „Vendy, to je sice moc hezké, že v Dánsku to mají v osnovách, ale co s tím zmůžu já tady u nás?“ Zmůžete toho strašně moc! Tu nejdůležitější lekci empatie totiž dáváme dětem my, doma. Nebojte se, nepotřebujete k tomu žádné speciální tabule ani učebnice psychologie. Stačí udělat jednu jedinou, obrovsky efektivní změnu ve vašem rodičovském slovníku.
Zapomeňte na větu „Buď hodný“. Začněte se ptát.
Když se příště vaše dítě s někým pohádá o hračku, nebo když mu starší sourozenec sebere bonbon, potlačte ten automatický reflex dělat soudce. Místo abyste přikázaly: „Okamžitě se mu omluv,“ zkuste si k němu dřepnout na úroveň očí a zeptat se: „Jak myslíš, že se ten chlapeček teď cítí, když jsi mu to vzal?“ „Podívej se na jeho tvář. Co nám asi říká?“
Zpočátku možná dítě jen pokrčí rameny. Ale to nevadí. Vy ho tímto dotazem totiž nutíte zastavit se a přemýšlet o vnitřním světě toho druhého. Reflexe a snaha o pochopení buduje empatii stonásobně rychleji než sebelepší připomínání a mentorování.
Děti jsou jako malé houby. Nasávají všechno kolem sebe. Tou úplně nejsilnější zbraní je samozřejmě náš vlastní vzor. Pokud vidí, že i my rodiče mluvíme o pocitech (svých i cizích) s respektem, že i my se dokážeme vcítit do unavené paní pokladní v supermarketu, místo abychom na ni prskaly, přijmou to jako normu.
Vychovat z dítěte slušného a laskavého člověka není otázka genetiky. Je to každodenní drobný trénink. Takže odložte tu vinu, kterou jako matky tak často cítíme, když naše dítě udělá krok vedle. Berte každý konflikt na pískovišti jen jako další lekci v této vaší domácí „škole empatie“. A věřte mi, že výsledky tohoto tréninku budou stát za to.
P.S.
Díky, že čtete moje články. Pokud vám tento text pomohl nahlédnout na dětské konflikty z trochu jiné perspektivy a dodal vám inspiraci pro domácí „lekce empatie“, budu moc vděčná za drobnou finanční podporu. Děkuji vám!
