Článek
Piloti jsou pro takovéto případy trénováni, ale simulátor je úplně něco jiného než realita ve vzduchu. My se dnes ponoříme do příběhu letu British Airways 38 a podíváme se, jak se s výpadkem obou motorů těsně před přistáním popasovala posádka Boeingu 777.
Je čtvrtek 17. ledna 2008, 2 hodiny 9 minut koordinovaného světového času (UTC) a z mezinárodního letiště v čínském Pekingu právě vzlétá Boeing 777 společnosti British Airways. 136 pasažérů a 16 členů posádky má před sebou dlouhý, jedenáctihodinový let do Londýna. V kokpitu 7 let starého širokotrupého dvoumotorového proudového letounu velí velmi zkušený třiačtyřicetiletý kapitán Peter Berkill. Za kniplem dopravních letounů strávil 12 700 hodin, z toho 8 450 na tomto typu stroje. Trasu Peking – Londýn Heathrow zná snad i poslepu. Letěl ji mnohokrát, stejně jako jeho kolega, starší první důstojník, jednačtyřicetiletý John Coward. Ten má rovněž zkušeností na rozdávání. Nasbíral je za 9 000 letových hodin. Jelikož se jedná o dálkový let, při němž se piloti střídají, doplňuje dvojici mužů za kniplem ještě jeden. Je jím mladší první důstojník, pětatřicetiletý Conor Magenis. Ani ten není s 5 000 nalétanými hodinami žádný začátečník a slušnou praxi má i na triplsedmě. O blaho cestujících se stará 13 členů palubního personálu.
Po vzletu, který proběhne naprosto bez problémů, posádka zapíná autopilota, zamíří na západ a stoupá do cestovní hladiny čtyři nula nula, tedy 40 000 stop, což představuje 12 192 metrů. Boeing 777 se 152 lidmi na palubě přelétá nad Mongolskem, mrazivou Sibiří, Skandinávií a po více jak 10 hodinách se blíží k Britským ostrovům. Palubní personál připravuje kabinu na přistání, pro které nejsou úplně ideální podmínky. Poryvy větru dosahují až 50 km/h. Ale zkušená posádka ve špičkovém letounu by si s nimi měla bez problémů poradit.
Let British Airways 38 se nachází ve výšce 12 000 stop, což je 3 657 metrů a piloty čeká jeho závěrečná a zároveň nejnáročnější fáze. Obdrží povolení k přistání na dráhu 27 mezinárodního letiště Heathrow, vypínají autopilota a první důstojník John Covert přebírá řízení do svých rukou. Letí pouhých 500 stop (152 metrů) nad zemí, když v tom zjistí, že nerostou otáčky motorů, přestože posunul plynové páky dopředu. Zkouší to i kapitán a opět nic, výkon pohonných jednotek naopak klesá a s nimi i dopředná rychlost. Letí nad londýnským předměstím a hrozí jim pád v důsledku ztráty vztlaku.
A už je to tady! V kokpitu se rozezvučí výstraha před pádovou rychlostí a posádka nemá žádnou možnost, jak ji zvýšit, jelikož jsou příliš nízko. Pokud by se pohybovali ve vyšší letové hladině, je řešení poměrně snadné. Sklopí příď a tím zvýší rychlost. Zbývá jediné, okamžitě nalézt místo pro nouzové přistání. Ale kde, vždyť letí nad hustou londýnskou zástavbou a před sebou vidí dálnici lemovanou čerpacími stanicemi. Šílenější scénář by nevymyslel ani autor toho nejdramatičtějšího thrilleru. Dovedete si představit, jak by to dopadlo, kdyby se obří stroj zřítil na benzínku? Já raději ne. Posádce je jasné, že na ranvej nedoletí. Boeing se 136 pasažéry a 16 členy posádky se nezadržitelně blíží k zemi a od katastrofy ho dělí 30 sekund.
V tu chvíli dostane kapitán Berkill spásný nápad. Zatáhne klapky. Ano, zní to jako šílenost, protože už tak chabý vztlak se ještě sníží, ale na druhou stranu vzroste rychlost. A teď je každý metr dobrý. Za pár sekund se obří kluzák skutečně dotýká země. Dosedá zběsile a tvrdě. Ovšem nikoliv na ranvej, nýbrž na trávník asi 300 metrů před jejím prahem. Z pilotů se stávají pasažéři, kteří se jen vezou a čekají, kde smýkající se stroj s utrženým podvozkem, zastaví. Cestující se třesou strachy a ani nedutají. Hrobové ticho přeruší silné praskavé zvuky, zdá se, že se letoun rozpadá. Ale ten za okamžik zastavuje.
Piloti žasnou, že z havárie vyvázli zcela nezraněni, ale co pasažéři? Po provedení nezbytných úkonů po nouzovém přistání, dává posádka pokyn palubnímu personálu k zahájení evakuace. Ta proběhne opravdu ukázkově. Všech 136 pasažérů je venku za méně než stanovených 90 sekund. A to nejdůležitější, všichni opouštějí palubu po svých! Při pohledu na notně pošramocený letoun můžeme mluvit o zázraku. Ovšem nikoliv seslaném z nebes, nýbrž spočívajícím v pohotové reakci, vynalézavosti, dokonalé koordinaci a v absolutním pilotním mistrovství našich hrdinů za kniplem.
Ale proč se do této prekérní situace vůbec dostali? Vysazení obou motorů najednou je v historii letectví opravdu vzácností. Odpověď na tuto otázku musí co nejdříve najít vyšetřovací tým, složený z expertů na letecké nehody britského úřadu pro bezpečnost v civilním letectví, specialistů z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických a zástupců firmy Boeing. V ohrožení jsou totiž stovky dalších letounů stejného typu, které létají po celém světě.
Vyšetřovatelé nejprve vyslechnou piloty, ale od nich se nic zásadního nedozví. Otáčky motorů klesly na nulu prakticky okamžitě a všechny ostatní systémy pracovaly správně. A co třeba množství paliva? Vypadá to jaké nesmysl, ale případ, kdy dopravnímu letounu došlo palivo, se opravdu stal. Naštěstí se tehdy posádce Boeingu 767 podařilo bezpečně přistát na opuštěné vojenské základně. Jenže tuto potencionální příčinu experti záhy vyloučí. Z prasklého palivového potrubí palivo teče proudem. Stejně tak nepřichází v úvahu střet s ptáky. Vně ani uvnitř motorů není jediné peříčko.
Prozradí vyšetřovatelům více data z palubních zapisovačů a počítačů? Kdepak, stále nic. Všechny počítače pracovaly správně a zapisovač letových údajů nezaznamenal žádné výpadky ani odchylky v činnosti palubních systémů. Záhada letu British Airways se stále prohlubuje a experti se ocitají ve slepé uličče. Že by vysazení pohonných jednotek měla na svědomí špatná jakost paliva? Kdepak, řada laboratorních testů prokáže jeho vynikající kvalitu.
Vyšetřovací tým znovu prochází výstupy ze zapisovače letových údajů. Třeba něco přehlédli. Když vidí, že piloti měli na řešení této prekérní situace pouhých 30 vteřin, polije je studený pot. Ale to je tak všechno. Škrtící ventily v palivovém potrubí byly plně otevřené, paliva měli dostatek, počítače pracovaly správně a palubní zapisovače nezaznamenaly žádnou anomálií. Tak proč motory od renomovaného výrobce Rolls-Royce zničehonic vypověděly službu?
Až při pohledu na trasu letu jim to dojde. Třeba palivo zmrzlo. Teploty v cestovní hladině nad Sibiří a Skandinávií dosahovaly -74°C. Ale piloti tuto trasu znali jako své boty a teplotu paliva pečlivě hlídali. Jen pro úplnost, ta nesmí klesnout pod -34°C. A taky neklesla, pohybovala se kolem -30°C. Počáteční nadšení se promění ve zklamání a vyšetřovatelé stojí opět na začátku.
Mají podezření, že havárii způsobil led v palivovém potrubí, ale ani po roce od havárie nemají v ruce žádné důkazy. Provedli stovky testů v nejrůznějších podmínkách, ale motory ani jednou nevysadily. Zoufalí specialisté se vrátí k teorii se zmrzlým palivem, která se zdá být nejpravděpodobnější. Po 3 hodiny vytvářejí v palivovém potrubí led a pak zvýší průtok paliva přesně tak, jak reagoval autopilot Boeingu 777 British Airways. A skutečně! Otáčky pohonných jednotek klesají, až spadnou na nulu. A z jakého důvodu? Silný proud paliva proudící do motorů sebou vzal krystalky ledu z celého potrubí a ucpal palivový přívod.
Po této nehodě výrobce motorů Rolls-Royce provedl úpravy v palivovém systému a krystalky ledu ho již ucpat nemohou. Kapitán Peter Berkill, první důstojník John Corvet a všichni členové palubního personálu obdrželi naprosto právem vysoká profesní vyznamenání.
Zkrátka, i ta nejvyspělejší technika někdy selže. Ale od toho sedí v kokpitu mistři svého oboru, kteří dokážou její pochybení napravit. Tudíž není, čeho se bát. Tak na viděnou v oblacích!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/GmNnmyLbPDE?si=xrCHEBunMYokLIDe
https://youtu.be/iv_rXCYrwu8?si=dx0Xrt_8wraaPOWy
https://youtu.be/y1OG8×62O1I?si=VjB1zXESrEMqok8z
https://www.faa.gov/lessons_learned/transport_airplane/accidents/G-YMMM
