Článek
Ve své zprávě z října 1941 hovoří americká FBI o kněžně Stefanii von Hohenlohe jako o velice nebezpečné, vysoce inteligentní, rafinované a chytré ženě. Kněžna byla opravdu hodně nebezpečná: hlavně mužům majícím slabost pro ženské půvaby. Tam kde neměla šanci logika, nasadila kněžna své ženské zbraně. A úspěšně. FBI ji měla na mušce od chvíle, kdy dva roky před tím vystoupila z paluby zaoceánské lodi Evropa na americkou půdu. Hitlerově špionce a přítelkyni začala totiž po vyhlášení války hořet půda pod nohama a měla obavy, že ji zatkne britská tajná služba kvůli jejím úzkým kontaktům s Hitlerem. Obavy to byly celkem oprávněné. A tak se potichu vytratila v prosinci 1939 z Londýna do Ameriky za svým bývalým milencem, osobním poradcem Adolfa Hitlera, toho času konzulem v San Francisku Fritzem Wiedemannem, kterého před časem svedla v Berlíně. Ne, že by ho milovala nebo snad dokonce podlehla jeho sexappelu! Potřebovala jen informace z blízkosti vůdce a peníze. I v Americe se nad kněžnou ale začala stahovat mračna. Zdálo se, že své minulosti neunikne a že tentokrát spadla klec, když byla zadržená americkými imigračními úřady. Ale opět dokázala nemožné: proklouznout, a to díky své nové americké love story. Jejím milencem se nestal nikdo jiný než samotný ředitel americké imigrační služby ve Washingtonu, major Lemuel B. Schofield. Jejich milostná aféra trvala řadu let až do jeho smrti…
Kdo vlastně byla tahle rodačka z Vídně s maďarskou státní příslušností, kterou Hitler vyznamenal zlatým odznakem NSDAP a která zaměstnávala řadu let všechny tajné služby Evropy a nakonec i Ameriky?
Stefanie Richterová se narodila ve Vídni 16. září 1891. Její matka Ludmila Kurandová pocházela ze staré pražské židovské rodiny a jen krátce před svatbou s vídeňským advokátem Johannem Richterem přestoupila na katolickou víru. Jenomže dr. Richter nebyl biologickým otcem malé Steffi, jak po létech prozradila její nevlastní sestra Gina. V době, kdy si tento vážený advokát odpykával sedmiměsíční trest za zpronevěru, se čerstvá novomanželka scházela s jistým bratislavským obchodníkem… Za pár měsíců poté, co se Richter vrátil z vězení, se narodila Steffi a on ji přijal za vlastní.
Stefanie měla stejné sny jako všechny holčičky jejího věku: chtěla být princezna. Netušila, že se jí tenhle sen už za několik let splní. Zatím chodila pilně na balet, učila se na klavír, hrála tenis, jezdila na koni a plavala. Rodiče ji poslali na čtyři měsíce na kolej do britského Eastbournu, aby se naučila anglicky. A také chodila na plesy. Dostat se mezi šlechtice jí ale pomohla až náhoda. Její otec zastupoval klientku, kněžnu Františku z Metternichu, rozenou hraběnku Mitrovskou z Mitrovic, které se Steffi líbila a začala ji brát s sebou do vyšší společnosti. Steffi se brzy naučila, jak se v nejvyšších vídeňských kruzích pohybovat. A měla jasný cíl: vdát se za prince, získat šlechtický titul a mít hodně peněz.
O nápadníky neměla nouzi. První nabídku dostala od polského hraběte Josefa Gizyckého, druhou od hraběte Rudolfa Colloredo-Mansfelda. Oba odmítla. Colloredo-Mansfelda proto, že prý byl lakomý. Tvrdí to alespoň ve své knize o kněžně von Hohenlohe její autorka Martha Schadová.
Arcivévoda František Salvátor
Stefanie a její kněžna přijímaly s radostí i pozvánky na hony a milovaly hostiny, které po nich následovaly. A právě při jedné takové lovecké slavnosti vyzvala kněžna Metternichová Steffi, aby něco hezkého zahrála na klavír. Mezi hosty byl tehdy i princ Bedřich František von Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst, budoucí manžel půvabné klavíristky a nemohl z preludující Steffi spustit oči. Domluvili si hned tři tajné schůzky a zanedlouho se konala svatba. Steffi měla na spěch. Zjistila totiž, že je těhotná, ale ne se svým budoucím manželem. Otcem dítětem nebyl nikdo jiný, než arcivévoda rakouský a vévoda toskánský František Salvátor - a byl ženatý. Za manželku měl arcivévodkyni Marii Valérii, nejmladší dceru císaře Františka Josefa I. a slavné Sissi. A tak Steffi nutně potřebovala manžela, než se její milostný skandál v klevetivé Vídni provalí.
Bedřich František byl dobrá partie…Působil jako vojenský atašé na rakousko-uherském vyslanectví v Petrohradu. Jenomže měl jedno tajemství: dluhy z hazardu. A tak se se Steffi domluvili zcela otevřeně: on přikryje její skandál s nemanželským dítětem, ona zaplatí jeho dluhy. A odjeli se oddat co nejdál od Vídně, do Westminsterské katedrály v Londýně. Že šlo z obou stran o kalkul, to jasně potvrzuje i skutečnost, že manželé ani nebydleli ve stejném hotelu a svědky byli najatí statisté. Své „ano“ si řekli 12. května 1914. Z Londýna do Vídně se Steffi Richterová vrátila už jako kněžna Stefanie von Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst.
Franz Josef se narodil 5. prosince 1914 a Bedřich František ho přivítal na svět jako vlastního syna. Za pár měsíců ale rukoval do války a o Steffi a její dítě převzal v naprosté tajnosti péči jeho skutečný otec, arcivévoda František Salvátor.
Konec I. světové války přivítala Vídeň v uvolněné atmosféře, kdy si každý chtěl užívat svobody a manželství Steffi a Bedřicha Františka spělo ke konci. Rozvedli se v Budapešti dva roky po válce. Teď byla Stephanie volná a její život se zcela změnil. Navazovala známosti a přemýšlela, jak je využít ve svém budoucím životě. Jejími milenci, nejčastěji v pokojích hotelu Sacher, byli diplomaté, politici, šlechtici….Do života kněžny vstoupil řecký konzul ve Vídni, George de Woré, s nímž, prožila několik let cestováním po světě. A přišli další a další nápadníci, které kněžna nazývala svými otroky a kteří jí plnili všechna finanční přání.
Rozpad monarchie s sebou ale přinesl i strašidlo inflace a horšící se ekonomické situace. Steffi prodala včas a dobře svůj vídeňský byt i se vším zařízením, včetně drahého porcelánu, a také svá auta a získala astronomickou částku. A vydala se na cesty. Lákala ji Riviéra, a tak zamířila se svou suitou: matkou, synem, chůvou, služkami, sky teriérem a pár známými do Nice, kde si pronajala vilu na hlavní třídě s výhledem na moře na adrese 123, Promenade des Anglais. Stefanie žila naplno. A jediným jejím cílem bylo poznat co nejvíc zámožných mužů, kteří by ji zaručili zajímavý a pohodlný život. Pořídila si luxusní automobil, aby na sebe upozornila a každý večer hrála v Casinu. Stala se atrakcí Azurového pobřeží od Cannes po Monaco. Pokud jde o zajímavé muže, měla velký výběr: dvořili se jí v podstatě všichni. Intenzivní románek prožila s ruským velkoknížetem Dimitrijem, vévoda z Westminsteru ji požádal o ruku, ale ona odmítla: „Přenechala jsem ho s radostí Coco Chanel!“ tvrdí kněžna von Hohenlohe v knize Marthy Schadové.
Na podzim 1925 se Stefanie rozhodla, že společnosti v Nice má dost, že tam vyčerpala své možnosti a nikdo zajímavý už v Nice ani Monte Carlu, kterého by nějak nevyužila, není a přesunula se do Paříže. „Koupila si byt na jednom z nejluxusnějších míst metropole, na 45,Avenue Georges V.,“ uvádí ve své knize o kněžně von Hohenlohe autorka. Servis rodině zajišťovalo devět sloužících, včetně šoféra. A opět začaly přicházet žádosti o ruku: Tím prvním prosebníkem byl syn francouzského expremiéra Georgese Clemenceaua, Michael, s nímž se kněžna seznámila díky svému teriérovi, kterého uviděl, když ho venčil sluha a vyžádal si u kněžny audienci. Psa chtěl koupit svému otci. Zamiloval se do Steffi okamžitě a prožili spolu několik let volného paralelního vztahu.
Následující rok byl pro kněžnu von Hohenlohe doslova zlomový, aniž to ještě tušila. Na cestě do Terstu měla nehodu, nabourala a z jejího luxusního auta zbyla jen hromádka plechu. Ona naštěstí vyvázla bez větších zranění, ale cesta do Paříže vlakem přinesla kněžně jeden velký bonus: seznámení s pohledným americkým bankéřem Donaldem Malcolmem, se kterým v následujících měsících prožila intenzivní love story. Byl to právě on, kdo ji o pár let později vymyslel plán, na kterém zázračně zbohatla… Ale nepředbíhejme.
V každém případě v době, kdy se seznámila s Donaldem Malcolmem, byla už kněžna pod drobnohledem francouzské tajné služby. Důvodem byly její politické aktivity ve prospěch znovunastolení monarchie v Maďarsku a revize poválečných dohod. A spojencem kněžny v tomto úsilí byl anglický tiskový magnát lord Rothermere. Podle jedné z verzí se s ním kněžna seznámila v Monte Carlu v Casinu, kdy seděli zvláštní shodou náhod u jednoho stolu. Lordovi ten večer nepřálo štěstí a kněžna mu vypomohla částkou 40 tisíc franků. Stalo se to v roce 1925 a ohromený lord pozval Steffi k sobě do vily La Dragoniere v Cap Martin. Kněžna tehdy očekávala klasický scénář podobných setkání, s tím, že si do svého portfolia přidá dalšího nápadníka a žadatele o ruku, ale byla překvapená. Lordu Rothermerovi šlo jen o byznys. Byl ženatý, obklopoval se krásnými baletkami a měl přítele – slavného ruského tanečníka Sergeje Ďagileva.
Její přátelství s lordem ale i tak pokračovalo a o dva roky později navrhla Steffi, že napíše pro jeho Daily Mail článek o situaci v Maďarsku a o touhách Maďarů restaurovat znovu monarchii. Článek měl velký úspěch a lordu Rothermerovi dokonce nabídla monarchická loby maďarskou korunu, což ovšem kněžnu trochu rozladilo. Uvažovala totiž o ní pro svého syna Františka Josefa, který měl po svém oficiálnímu otci maďarskou státní příslušnost. Jak celé politické tažení sílilo, maďarský parlament dokonce vyjádřil britskému tiskovému magnátovi veřejně díky za podporu myšlenky nastolení monarchie a revizi Trianonské mírové smlouvy, která pro Maďarsko znamenala ztrátu velké části území, francouzská tajná služba bila na poplach. Francouzi si nepřáli, aby se v jejich zemi spřádaly jakékoli plány na změnu výsledků války a protože kněžna von Hohenlohe byla jejich hlavním aktérem, začala být nežádoucí. Byla obviněná ze špionáže a donucená opustit Francii…
A tak se Stefanie von Hohenlohe v roce 1932 opět stěhovala. Tentokrát do Londýna. Francouzská tajná služba už předem varovala Brity, že v bytě kněžny nalezla dokumenty, které potvrzují její špionážní aktivity i v neprospěch Velké Británie.
Už před odchodem z Francie se kněžna ocitla ve velké ekonomické tísni. Není divu. Její náročný životní styl nemohly pokrýt občasné lordovy finanční dary. A tak do Londýna povolala svého bývalého milence Donalda Malcolma. A ten pro ni vymyslel skvělý byznys plán. Podle Marthy Schadové jí poradil, aby začala oficiálně pracovat pro některý z Rothermerových listů. A připravil jí smlouvu, kterou lord v červnu 1932 skutečně podepsal. Smlouva zajišťovala kněžně solidní roční paušální příjem pěti tisíc liber a za každé splněné zadání bonus ve výši 2 000 liber. Za zhruba pět let si kněžna přišla na čtvrt miliónu dolarů! Po domluvě se svým zaměstnavatelem pokračovala ve svých francouzských aktivitách: kontaktovala šlechtické rody s plánem nastolení předválečných monarchií. Jenomže se tyto plány nesetkávaly s takovým zájmem, jaký si lord Rothermere představoval. A tak časem od svého nápadu upustil a našel si jiné téma. Místo císařských synků začal politicky podporovat muže z lidu – Adolfa Hitlera.
Britský tiskový magnát lord Rothermere na portrétu, který zaslal Hitlerovi
Poté, co se v roce 1933 chopil Hitler moci, rozhodl se lord Rothermere, že se s tímto „novým mužem“ na politické mapě světa seznámí. „Rothermere považoval nacismus a fašismus za jedinou správnou odpověď na palčivé otázky tehdejšího světa,“ vysvětluje ve své knize Martha Schadová. A tak pověřil kněžnu von Hohenlohe, aby navázala s Hitlerem kontakt. Role prostředníka se ujal korunní princ Vilém. Zatelefonoval na říšské kancléřství a domluvil Stefanii osobní audienci u kancléře na začátek prosince 1933. Do luxusního berlínského hotelu Adlon nechal Hitler poslat pro kněžnu auto. Přijal ji ve své pracovně, políbil kněžně ruku, nabídl židli a nechal servírovat čaj. Ona mu předala dopis od lorda. Její popis Hitlera při jejich prvním setkání byl zdrcující: Nevýrazný úředníček s nepříjemnými rysy obličeje a s předními zuby zasazenými do tenké zlaté obruby, hovořící rakouskou němčinou nejnižších vrstev. Po návratu z Berlína odevzdala Steffi lordovi dopis od Hitlera a Rothermere vyplatil své emisařce mimořádnou odměnu 2 000 liber. A ve svých novinách zahájil prohitlerovskou kampaň.
Návštěva na Obersalzbergu v roce 1936: Vlevo sedící kněžna von Hohenlohe a vedle ní Magda Goebbelsová. Vlevo nad kněžnou lord Rothermere, Hitler, vpravo vzadu Fritz Wiedemann a Joseph Goebbels.
Koncem prosince jela Steffi do Berlína znovu. Tentokrát, aby předala Hitlerovi lordův dar: zlatý rám od Cartiera a v něm lordovu fotografii a na rubu pak stránku z listu Daily Mail s oslavným článkem na vůdcovu osobu nazvaným Nové Německo. Kontakty byly navázány a nabývaly na intenzitě. Kněžna nevynechala žádnou příležitost, jak být ve vůdcově přítomnosti, časem se oslovovali důvěrně jménem a Hitlerovi nejbližší spolupracovníci začali být nervózní, že si tahle samozvaná osoba nárokuje Hitlera stále víc a víc. A kněžna si také našla prvního milence. Zalovila ve vodách přímo na kancléřství: Svedla Hitlerova pobočníka Fritze Wiedemanna. Spřátelili se během návštěvy Stefanie na Obersalzbergu v roce 1936. Tomu ale předcházela výměna dopisů, v nichž Wiedemann neváhal kněžně odhalit nejprve své sympatie a později i city. Když si začali románek, díky kterému nakonec upadl u Hitlera v nemilost, bylo oběma 45 let a Wiedemann byl ženatý a otec tří dětí. Wiedemann se v té době těšil Hitlerově velké oblibě. Dostával od něj nákladné dary, například šestimístný mercedes, Hitler mu dokonce posvětil úvěr ve výši 10 tisíc marek na záchranu jeho mlékárny a Wiedemann disponoval neomezeným služebním kontem. A to pochopitelně kněžně maximálně imponovalo. Nechala si proplácet hotely, cestovné, ale často i nákladné šaty a dary, které rozdávala dalším svým kontaktům. Kancléřství si ji v podstatě vydržovalo.
Wiedemannova obliba u Hitlera spoustě spolustraníků vadila, považovali ho za ohrožení svých kariérních zájmů. A tak není divu, že když se začala karta obracet a kněžna začala být jak v Berlíně, tak nakonec i v Londýně nežádoucí, s radostí mu podřezali větev. O židovském původu kněžny se v Berlíně začalo hovořit pak už otevřeně a to Wiedemannovi zlomilo profesně vaz. A kněžně, pokud jde o její působení v Německu, také. Její milenec byl odejit jako konzul do Kalifornie. Ale ani tam nelenil a později spolu se Stefaniií von Hohenlohe, po jejím příjezdu do USA, se jako mávnutím kouzelného proutku stali z obou mírotvorci, a začali připravovat protihitlerovské spiknutí. Přitom vyšlo najevo, že už v době, kdy jeho románek s kněžnou byl v té nejněžnější fázi, nasadil jí do londýnské domácnosti špiónku, komornou, kterou jí sám doporučil a jejímž prostřednictvím donášel na svou milenku na gestapo. Nakonec i Stefanie Wiedemanna využívala k získávání informací přímo z nejbližšího okolí vůdce. Byl to boj všech proti všem.
Rok před útěkem do Ameriky se ještě Stefanie vyhřívala na výslunní führerovy přízně. V Londýně se angažovala ve prospěch „německé věci“, byla členkou profašistického Clivedenského klubu, proněmecky angažovaných osob z nejvyššího britských společenských kruhů a zprostředkovala dokonce tajné setkání svého milence Wiedemanna s britským ministrem zahraničí lordem Halifaxem. A za to jí Hitler odměnil. Nabídl jí k užívání zámek Leopoldskron nedaleko Salzburku, který gestapo zkonfiskovalo slavnému rakouskému herci a režisérovi Maxu Reinhardtovi jako majetek nepřátelský říši. Kněžna nadšeně souhlasila a rozhodla se, že na zámku povede jakýsi politický salón. O tomto Hitlerovu „daru“ kněžně přinesly velké články nejen britské, ale i americké deníky. Ale to nebylo vše. Hitler se rozhodl kněžnu osobně vyznamenat. Už 10. června 1938 jí připnul za její zásluhy o Německo zlatý odznak NSDAP. To zaskočilo i nejbližší Hitlerovy spolupracovníky. A navíc se v kuloárech kancléřství hovořilo pobouřeně i o tom, že jí udělil také čtyřhodinovou audienci. Na rozdíl od velvyslanců a spolupracovníků, kterým s oblibou přijetí rušil. Přestalo být tajemstvím, že kněžna rozhodně není favoritkou ani Hermanna Göringa ani Joachima von Ribbentropa.
„Každý z téhle party chtěl mít Hitlera jen pro sebe a přivlastnit si jeho pozornost. Kdykoli jsem se objevila na říšském kancléřství, považovali to za nestydatý zásah do svých posvátných privilegií,“ napsala kněžna podle Marthy Schadové v poznámkách ke svým pamětem. Netušila tehdy, že se nad ní stahují černá mračna a že její pozice už není zdaleka tak pevná. Že své možnosti prostě přecenila. K jejímu pádu přispěla i komorná Wally Oelerová, která vynesla informaci, že Stefanie plánuje udělat ze svého milence Wiedemanna ministra zahraničí. A to už bylo na von Ribbentropa příliš.
Pak nabraly události spád. Hitler si pozval svého pobočníka do zimní zahrady kancléřství a oznámil mu, že ho zbavuje funkce a jmenuje ho konzulem v San Francisku, protože nemůže mít ve své blízkosti člověka, který nesouhlasí s jeho politikou. Nařídil Wiedemannovi, aby okamžitě ukončil poměr s kněžnou von Hohenlohe, protože ta čelí závažným podezřením. Goebbels se nechal slyšet, že za svůj pád může Wiedemann poděkovat kněžně, která se pletla do všeho… To ale byl jen částečný důvod. Co měl Hitler na mysli „závažnými podezřeními“, souvisejícími s kněžnou? Říšský velitel SS a šéf gestapa Heinrich Himmler seznámil vůdce krátce před setkáním s Wiedemannem s odhalením německého agenta pracujícího v Anglii, že kněžna von Hohenlohe dlouhodobě spolupracuje s britskou tajnou službou. Když odezněl Hitlerův záchvat vzteku, nechal vydat na kněžnu s okamžitou platností zatykač.
Ani v Londýně to nevypadlo pro kněžku růžově. Soud s jejím dlouholetým mecenášem a zaměstnavatelem, lordem Rothermerem, o doživotní rentu, kterou jí měl údajně slíbit, prohrála a ocitla se po zaplacení advokáta bez peněz. Veřejné mínění se obrátilo proti ní. A tak udělala jediné co mohla: nastoupila na parník Evropa a vydala se vstříct novým zítřkům.
Ale ani v Americe na ni nečekalo nic příjemného. Samozřejmě kromě setkání s bývalým milencem Fritzem Wiedemannem, od kterého žádala ve své tíživé finanční situaci pomoc. Americký tisk byl o ní už předem informovaný a Hitlerovu „milou kněžnu“ nešetřil.
V listopadu 1940 vypršelo kněžně vízum a podala si žádost o jeho prodloužení. Jak uvádí Martha Schadová, úřady žádost zamítly a do celé věci se vložil sám šéf FBI Edgar J. Hoover a varoval své podřízené před kněžnou jako před německou špiónkou a navrhl její okamžité vyhoštění. Ta se ale rozhodně nechtěla vzdát. Nejprve si obstarala zdravotní potvrzení, že je ve stavu, kdy nemůže Státy opustit a osobním dopisem se obrátila přímo na amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. Marně. Její advokát jí informoval, že pokud do 11. ledna 1941 neopustí zemi, bude následovat zatčení a deportace. Pro úřady argumentoval tím, že není možné provést deportaci, protože není kam. Pro svou klientku se pokusil získat vízum do 42 zemí, ale bez úspěchu. Žádná ji nechce přijmout.
Jak uvádí v knize autorka Martha Schadová, tahanice kolem deportace německé špiónky rozzlobily i samotného Roosevelta a dal ministru spravedlnosti jasný pokyn: „Ta ženská Hohenlohe musí v zájmu veřejného pořádku pryč ze země. Posaďte ji na loď do Tokia nebo do Vladivostoku…“
Na základě tohoto pokynu podepsal ředitel Imigračního a naturalizačního úřadu major Lemuel B. Schofield zatykač a druhý den poslal své úředníky do kněžnina bytu, aby ji zatkli, s tím, že ji v nějbližších dnech dopraví na Sibiř. Druhý den chtěl kněžnu umístěnou do vězení v budově úřadu, vyslechnout. Osmačtyřicetiletý ženatý otec čtyř dětí se hned při prvním setkání do kněžny bezhlavě zamiloval. Už 19. května ji propustil z vazby a tím si s konečnou platností zničil kariéru a rozvrátil manželství.
Kněžna žila ve Washingtonu, aby byla co nejblíž svému milenci, ale měla velké finanční starosti. A tak Schofield zaslal ministru vnitra Francisi Biddleovi jménem kněžny důvěrnou nabídku, že je ochotná odhalit nebezpečí fašismu pro svět a slabiny Adolfa Hitlera a jeho politiky. A to buď v sérii novinových článků nebo v rozhovoru pro rozhlas. „Díky četným osobním setkáním s Hitlerem měla kněžna možnost poznat nejen kancléřovu osobnost, ale i metody. Zná jeho faleš, lstivost a zákeřnost…..“ píše Schofield. Šéf FBI se o žádosti kněžny a jejím veletoči z obhájkyně fašismu na evropskou mírotvorkyni dozvěděl a rozhodl ji dopravit zpátky do Kalifornie. Stefanie ale tajně zůstala ve Washingtonu a stýkala se dál se svým milencem, který za ní docházel. Hooverovi agenti pár odhalili a Schofield na to doplatil svým ředitelským místem..
Den po leteckém útoku na Pearl Harbour zatkli kněžnu na ulici ve Philadelphii agenti FBI znovu. I když měla maďarský pas, odvezli ji jako Němku do internačního tábora Gloucester City v New Jersey neboť podle zatykače „představovala potenciální hrozbu pro bezpečnost a mír ve Spojených státech“. A agenti prohledali její dům. Zabavili ručně psanou kuchařku její matky v domnění, že jde o kněžnin deník a zlatý odznak NSDAP. Z internace rozesílala kněžna dopisy na všechny strany, včetně šéfovi FBI a nabízela kompromitující informace o svém milenci Fritzi Wiedemannovi a jeho špionážních aktivitách v USA, ale i o současném milenci Lemmy B. Schofieldovi a dalších lidech s nimiž se setkala. Samozřejmě za protislužbu. Nikdo nezareagoval.A tak kněžna stále zůstávala v internačním táboře.
Na svobodu byla propuštěná 9.května 1945 po řadě výslechů a s překvapivým závěrem: „Kněžna zaujímá bezvýhradně protihitlerovská stanoviska a upřímně podporuje zájmy spojenců.“ Přesto byla na příkaz prezidenta Roosevelta internována co nejdéle to šlo. Kněžna ležela Rooseveltovi už dlouho v žaludku. Nemohl jí zapomenout, že si u jeho manželky Eleanor stěžovala na neomalenost washingtonských byrokratů. Válka skončila, Hitler byl po smrti a jeho špiónka byla po čtyřech letech na svobodě. Její věrný milenec major Schofield přešel po vyhazovu z imigračního úřadu do advokátní sféry a byl rozvedený. Dalo by se předpokládat, že ve víru světových událostí a díky kněžnině internaci se na teď již bývalou obdivovatelku fašismu zapomnělo. Článek, který vyšel 26.března 1947 v New York World ale znovu aféru kolem kněžny rozvířil. Napsal ho brilantně jízlivým stylem autor slavného románu Medojedky spisovatel Robert Ruark, tehdy ještě redaktor společenské rubiky a ve své knize ho Martha Schadová cituje: „Ve srovnání s tímhle povedeným kvítkem jménem Hohenlohe byla Mata Hari ubohá břídilka…Ve svém oboru se Hohenlohe vypracovala na absolutní špičku. Byla dokonce tak dobrá, že teprve nedávno opustila brány jedné z nejstřeženějších amerických věznic pro špióny. Nyní ji tedy máme zde. Chodí vymóděná jako vévodkyně a pod vlajkou starého šlechtického jména vymetá všechny večírky, kde se nosí lorňony a popíjí vaječný koňak. …Před válkou patřila Hohenlohe mezi blízké přátele Adolfa Hitlera a byla jeho nejdůvěrnější špiónkou. Kdykoli šlo o nějaké pochybné kšefty, mohli jste si být jisti, že na ni narazíte. Zprostředkovala mimo jiné slavné setkání mezi Hitlerem a lordem Rothermerem. Podobě se angažovala v sudetské otázce, když zorganizovala schůzku mezi lordem Runcimanem a Konradem Henleinem…“ A pokračuje: „Nepřimlouvám se za to, abychom tohle šaramantní stvoření postavili k nejbližší zdi a popravili, neboť nejsem v jádru pomstychtivý člověk. Na druhou stranu mi však sotva mohlo uniknout, že jsme před časem v Norimberku pověsili pár jejích starých známých… Vím také, že když jsme se ji před začátkem války snažili vyhostit, odmítlo jí 42 konzulátů udělit vízum. Proto jsme ji museli strčit za mříže a počkat, až se ta přestřelka přežene. Ale teď bychom snad něco udělat mohli, místo abychom ji pochlebovali na večírcích na Park Avenue.“
Na kněžnu von Hohenlohe ale byly americké imigrační úřady krátké. Nikdo si ji nechtěl vpustit do země. Podle Marthy Schadové imigrační komise dospěla v květnu 1950 k překvapivému závěru, že od svého příjezdu do USA v roce 1939 nevyvíjela kněžna protiamerickou činnost a její internace a status nepřátelské cizinky vyplynuly z mimořádných válečných okolností. Tohle velké vítězství oslavila kněžna se svým rozvedeným milencem a zároveň osobním advokátem, který ji zastupoval u komise, majorem Schofieldem, na jeho pennsylvánské farmě Anderson Palace, kde spolu žili. A zamilovaný pár začal cestovat po Evropě. Steffi se chtěla po 11 letech podívat na známá místa v Rakousku, zajela nostalgicky i na zámek Leopoldskron, zavítali do Berlína, Paříže a do Monte Carla. Idyla ale trvala jen do roku 1954, kdy Lemuel B. Schofield zemřel na infarkt. Kněžna pak absolvovala vyšetřování kvůli daňovým únikům, několik stěhování, odmítla pár žádostí o ruku a přestěhovala se do New Yorku na 72. východní ulici. Aby vydělala nějaký ten dolar, začala se věnoval novinařině. A v roce 1964 se rozhodla vrátit do Evropy za synem Františkem, který po kariéře v modelingu a americké armádě skončil jako referent v ženevské bance. Dokonce se setkala i se svým bývalým milencem Fritzem Widemannem, který přežil válku i následnou denacifikaci a pomohla mu s napsáním jeho pamětí.
Ani v sedmdesáti letech nepomýšlela Steffi na důchod. V roce 1962 se doslechla, že šéfredaktor tehdy ještě západoněmeckého časopisu Quick hledá novináře s bohatými profesními zkušenostmi a nabídla mu své služby. Uzavřela finančně výhodnou smlouvu a její prací bylo navazování kontaktů, vymýšlení atraktivních témat a rozhovorů s významnými osobnostmi. Reportérům Quicku pomáhala dostat se díky svým bývalým konexím tam, kam se nikdo jiný nedostal. Zorganizovala rozhovory s řeckým králem Pavlem, s JFK a dalšími osobnostmi. Když se v Quicku změnil šéfredaktor, přešla kněžna von Hohenlohe v roce 1966 ke konkurenci – do Sternu. Její úloha byla stejná jako v Quicku: dodávat zajímavá a atraktivní témata, sjednávat rozhovory. Nelenila a se svým známým novinářem Drew Personem zajistila pro Stern rozhovor s prezidentem Lyndonem Johnsonem a na konto jim pak přišlo pěkných 20 tisíc dolarů. Následovaly články o vyšetřování Kennedyho smrti a práci Warrenovy komise. Domluvila exkluzivní rozhovor s monackou kněžnou Grace Kelly a Stern dosáhl přes 11 miliónů výtisků! Další na řadě byla perská císařovna Farah Diba…
Ze Sternu přetáhlo kněžnu vydavatelství Axel Springer a nabídlo jí nadstandardní podmínky. Poslední smlouvu podepsala kněžna v roce 1971 když jí bylo 80 let. S Axelem Springerem ji pojily velké sympatie a vztah přerostl podle Marthy Schadové ve vřelé přátelství. Pro Springera zorganizovala např. osobní setkání s Henry Kissingerem. Slabost kněžny pro bohaté vydavatele byla notoricky známá. Ale zatímco od lorda Rothermera v dobách jejich spolupráce, kdy společně podporovali Adolfa Hitlera, dostala Rolls-Royce, Axel Springer jí za věrné služby věnoval luxusní Bentley S2.
Posledním úkolem od Springera bylo zprostředkovat jeho setkání se šéfredaktory listů Le Figaro a L´Aurore v Paříži. Když se kněžna vrátila z Paříže do Ženevy necítila se dobře a stěžovala si na bolest pod hrudní kostí. Ještě ten večer ji přijali v nemocnici, ale operace žaludečního vředu přišla pozdě. Na ženevské klinice La Colline totiž nebyl v ten večer žádný anesteziolog.
Kněžna Stefanie von Hohenlohe zemřela 13. června 1972. Hitlerově špiónce, meziválečné Matě Hari a Lady with The Connections, ženě s konexemi, která kvůli penězům a tajným informacím neváhala jít přes mrtvoly, bylo 81 let.
Je pohřbená na hřbitově v Meinieru, horské vesničce nad Ženevou.
Martha Schadová: Stefanie von Hohenlohe, Hitlerova židovská špionka
