Článek
Vypadalo to tak jednoduše: soused má spolupracovníka, který má manželku a její kamarádka bydlí v domě s chlapíkem, který je tapetář… No tak to byla vážně trefa! Za dva dny jsem měla číslo na jeho mobil a anabáze začala: mohli za 14 dní, měli toho prostě moc.
Domluvili jsme se, že se ti dva tapetáři nejdřív přijedou podívat na tapety a pokoj, který se bude tapetovat, aby věděli, jaké potřebují lepidlo. Jo, to máme za den hotové… Začneme ve středu v devět ráno! Role krásných plastických temně bordó tapet s drobnými zlatým bourbonskými liliemi čekaly tiše složené na křesle…
Den před akcí začalo velké stěhování: staré těžké postele z masivu jsme museli odsunout od stěn, vyklidit skříně a odtáhnout je doprostřed místnosti. To, co by mohlo spadnout, někam uložit, koberec odhrnout od stěny, peřiny přikrýt igelitem. Ve středu ráno v devět hodin ale nikdo nezazvonil… V půl desáté jsem začala zoufale vytáčet tapetářův mobil. Nikdo to nebral. Přijeli v 11, protože prý ještě museli koupit lepidlo. To dá rozum, ne? Už v tu chvíli mně bylo jasné, že za den vytapetovat ložnici nestihnou. Leda by se stal zázrak! Ale na zázrak to nevypadalo. Sice se tvářili suverénně a vedli si svou: To stíháme! Stůl na měření a stříhání a natírání tapet vytáhli z auta do prvního patra a na chodbě u pokoje ho složili, vyměřili stěnu, rozbalili první roli…
Prostě profíci… To mě trochu uklidnilo a řekla jsem si, že tomu nechám volný průběh a šla sekat trávu u domu. V poledne jsem jim do patra donesla kafe a štrúdl. Ale našla jsem jen jednoho. Pokuřoval z okna, vyhříval se na sluníčku. Nalepené byly dva pruhy a jeho kolega nikde. Došlo prý lepidlo, tak ho jel koupit. A tak jsme čekali. Hodinu, hodinu a půl. Parťák přijel v dobrém rozmaru. U nádraží v bufetu měli prý skvělou svíčkovou a nechal dát do krabičky i kolegovi. Byl to dobrák. A tak jsem donesla příbory a zase jsme čekali, tentokrát až se nají kolega… Další půlhodina byla pryč.
Přiznávám, začaly mi trochu cukat nervy. Jestli to dnes nestihnou, kdy to dolepí? Na zítřek jsem objednaná k doktorovi, neměla bych tam už teď zavolat a přeobjednat se? Ale ne, to by mě snad upozornili…Kolem páté přišli za mnou do kuchyně: tak my dneska končíme. Zítra to doděláme, už zbývá jen kousek. Tak v devět!
Nezájem, jestli se mi to hodí nebo ne, protože zákazníkovi se to hodit musí. Vy jste ten, kdo má rozestěhovaný pokoj, ten s kýbly lepidla po domě a nejistotou, jestli to někdy skončí…Vzdala jsem to. K lékaři zavolám zítra ráno a omluvím se. K potapetování zbývala v ložnici ještě celá stěna. Tu noc jsme spali, jak se dalo: já na sedačce v obýváku, manžel na nafukovačce na zemi, děti naštěstí ve svém pokoji.
Druhý den ten samý scénář: Přijeli až v deset. Tentokrát pracovali bez přestávky a skončili ve tři odpoledne. Cena, samozřejmě bez faktury, mě trochu vyvedla z míry. V přepočtu 800 korun za hodinu. A do těch hodin si započítali všechno: i svoje prostoje na cigaretu, na oběd, na nákup lepidla a samozřejmě k tomu ještě připočetli cestu za paušál 700 korun, i když přijeli jen z druhé strany městečka…
Ale pokoj vypadal bezvadně, a tak když jsme dostěhovali nábytek zpět ke stěnám a vše bylo na svém místě, začala jsem se konečně kochat. Řekla jsi, dobře, stálo to za to. Nakonec byla moje chyba, že jsem si cenu nedomluvila předem. V tom návalu nadšení, že konečně seženete řemeslníka, který bych chtěl pracovat na tyhle věci nepomyslíte… Hlavně, že už je to za námi!
Ale nebylo.
Ráno po probuzení na mě čekal šok. Mezi pruhy tapet se objevily mezery. Někde menší, jinde až centimetrové. Co teď? Bylo jasné, že to martyrium s tapetáři zdaleka nekončí…
Tak tu mám reklamaci, nepotěšila jsem je, když mi konečně zvedli telefon. Na mezery se přijeli podívat druhý den odpoledne. No jo, některé ty pruhy se musí sundat a nalepit znovu. Můžeme až příští týden. Tak v úterý v devět na shledanou.
V pondělí odpoledne jsme začali zase stěhovat postele od stěny a vyklízeli skříně, rolovali koberec…
V úterý opět vytáhli svůj hliníkový stůl do prvního patra, složili ho a začali na něm natírat lepidlem pruhy tapet stažené ze zdi. A znovu je lepili na stěnu… Odešli pozdě odpoledne. Tak sbohem, ale kdyby náhodou něco, tak se zase ozvu, loučila jsem se s Patem a Matem v žertu.
Opět jsme rozestavěli nábytek na své místo. Tak snad už ta anabáze skončila, říkala jsem si smířlivě.
Ale neskončila.
Druhý den jsem s hrůzou zjistila, že ty tapety, které tapetáři znovu nenalepili, jsou odfouklé a rohy některých visí od stropu!!! To už bylo příliš. Když jsem tu hrůzu těm dvěma expertům popsala do telefonu a nafotila, slíbili, že přijedou druhý den. S Patem a Matem mi docházela trpělivost. Znovu jsme odstavovali nábytek od stěn, totálně zdeptaní. Tohle snad nikdy neskončí! Čím to je? Špatná karma? Anebo šetřili na lepidle? Nebo oboje?
Druhý den šly odfouklé pruhy tapet znovu dolů. A vy jste s nimi něco dělala? Já? Co bych s nimi dělala? Ráno jsme se probudili a viděli jsme tu spoušť! A nevětrala jste? Samozřejmě, že máme otevřené okno. Je léto, teplé noci, teplé dny, okno je stále vyklopené a otevřené bylo, i když jste tu byli první den. Vy jste přeci u něj kouřil! Začala nepříjemná diskuze. No tak to bude, paninko, tím, že jste větrala! Pane, to je naprosto absurdní! Takže mám mít po zbytek života v ložnici zavřené okno?
Nesmyslná diskuse by asi pokračovala, ale odešla jsem z pokoje. Odpoledne bylo dolepeno. Štrúdl tentokrát nedostali. Tak my jsme hotoví, ale musíte nám zaplatit cestu, dožadovali se na odchodu Pat s Matem. Nezaplatím vám nic. Dvakrát jsem musela reklamovat vaši práci. A vy mi snad zaplatíte tu ztrátu času?
A tak snad moje tapetová neverending story skončila. Tapety naštěstí drží, ale tuhle zkušenost se šumavským Patem a Matem bych už opakovat nechtěla.
